14.01.14

Procházka dopoledním sídlištěm. Je šero. Z nízkých šedavých mraků padá omrzlá voda, ani déšť ani sníh. Je slyšet jen šumění, jak její krystalky narážejí na zkroucené dubové listí, na ušlapanou trávu, jak prolétají klecemi korun stromů a zachycují se v nich. Křišťálové kapky visící na spodku větví i větviček jsou nejkrásnější ozdoby. Tak prosté.
Mlha zakrývá poslední patra věžáků a vytváří dojem soukromého světa. Soukromého světa, který nikomu nepatří. V prostorech mezi paneláky je prázdno; říkám prostory, protože ulice podle mě vypadají jinak. Občas tím tichem projde ošumělá existence nebo maminka s dítětem. Barevné hranoly s okny působí opuštěně, bezesmyslně.
Vzpomínám na základní školu. Jakoby moje vzpomínky byly černobílý film, jehož kulisy až teď dostávají barvy. Jsou ale stále stejně hranaté. Oprýskané prolézačky z kovových trubek vyměněnili za dřevěné, barevné a bezpečné, domům byly pořízeny nové kabáty. Jinak se vlastně nic nezměnilo. I hnízda rodinných domků, zbytky bývalých vesnic, sedí stále stejně tiše, pozorované z výšky okny paneláků.
Namrzlý déšť šumí a břízy ohýbají své tenké větévky. Odcházím. Nikdy jsem nebyla sídlištní dítě.

1 komentář:

Aw_MP řekl(a)...

To jsem si teď potřebovala přečíst. Díky. Dobře, že jsem to našla. Občas je třeba, aby se do mých chvil promítly chvíle odjinud. L