01.12.13

O vnitřní svobodě v noci

Zasnila jsem se a zapomněla přestoupit z autobusu na tramvaj. Báječná příležitost k osamělé noční procházce. Vystoupila jsem o tři zastávky později, otočila jsem se zády k sídlišti, které připomínalo klec na světlušky. Stovky zářících čtvercových oken osvětlovaly stráň přede mnou jemným nazlátlým přísvitem, který tak akorát stačil na povědomí cesty a vyrýsování nejtemnějších koutů do tónů rozlité tuše. Jako když svítí měsíc směřující k úplňku, ale ve vánočním, zlatočerveném balení. Škrábala jsem se v proklatě vysokých podpadcích po cestě vedoucí kolmo na vrstevnice a bylo mi blaze. Svobodně.
Užívala jsem si krásu své vnitřní svobody, bez které je svoboda vnější jen souborem pravidel, která se nemusejí dodržovat. Už dlouho smím chodit domů, kdy se mi zlíbí. Jenže s povolením jsem dostala i balíček strachů vážících se k potulování se po okolí potmě. Když padne noc, chodíme pouze po osvětlených místech, kde se zdržuje co největší počet spoluobčanů přijatelného druhu. Venku osamotě trávíme jen dobu nezbytně nutnou k přesunu z místa na místo a čím hustější tma, tím rychleji kráčíme, abychom z ní byli co nejdříve pryč. Ve stínech se totiž skrývají existence, jimž nerozumíme, neznáme jejich důvody a příběhy, jen důsledky jejich jednání. Existence nás přepadnou nebo svedou na zcestí.
Jenže tma v polích za městem není zlá a zákeřná. Ve tmě v polích se neskrývají existence, jenom bažanti, zajíci, srny a nocí opilí nezletilí kuřáci marihuany. Je jemná jako samet a tvoří krásný kontrast pro město pod kopcem, které díky ní může zářit jako bohatá výšivka na šatech vášnivé tanečnice. Stezky zlatých korálků ulic se křížily a proplétaly a mezi nimi trůnil a oslnivě bíle zářil fotbalový stadion jako pravý uctívaný diamant naší doby. Tam, kde kolem srdce probíhá hustá síť nervů, jsem cítila příjemné svírání, jakoby se uvnitř mě něco rozpínalo a tlačilo přitom na stěny příliš těsné schránky. I když jsem si byla vědoma pravé povahy diamantu, jeho krása i krása okolní výšivky nepřipouštěly pochybnosti. Stála jsem uprostřed kopce, na nejlepším místě, kde jsem v tu chvíli stát mohla. Na místě, odkud byl pohled na noční Plzeň nejkrásnější a hluk z města tam doléhal jen tlumeně, podobný šumění velkého vodopádu ve vedlejším údolí. Opájela jsem se nádherným večerem, svěžím větříkem od lesa a pocitem, že to nejsou moji démoni, kdo se schovává ve tmě za keřem. Svojí svobodou, která mi dovoluje odejít sama do přírody, užívat si ji a nechat myšlenky běžet na volnoběh. Nejsem sebevrah ani přílišný hazardér a nevrhám se zbytečně do náruče nebezpečí. Ale existence se dnes v noci skrývají dole ve městě, v těch koncentrovaných ostrých stínech lemujících osvětlená prostranství, blíž spěchajícím vystrašeným duším. Stejně jako většinu ostatních nocí.
Nahoře za zatáčkou jsem potkala ty kuřáky, kteří stáli a beze slova pozorovali město pod sebou. Kdo ví, co viděli a cítili. A kdo ví, co jsem vlastně cítila já.

3 komentáře:

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

Krásně popsáno. Dodat lze snad jen http://www.wemissyou.de/... :)

Iris řekl(a)...

wow. díky za odkaz

Jantar řekl(a)...

ty jo, krásnej příspěvek a krásný video