Life now.

Je to už pár dní, co jsem zjistila, že nezávidím ostatním jejich život. Překvapilo mě to. Tenhle pocit spokojenosti s vlastním ve srovnání s cizím neznám. Srovnání vždycky uvrhlo na moji existenci punc nezajímavosti a prázdnoty. Ne však tentokrát.
Teprve nedávno mi vlastně došlo, že budu doktorka. Ani nevím, jak to uvědomění popsat. Prostě jsem najednou věděla, že fakt budu pracovat v nemocnici a že je to ono (a i kdyby to tak nakonec nebylo, teď mi to dává sílu). Předtím jsem se tři roky nacházela ve stavu studuju něco, o čem se všeobecně tvrdí, že je to těžký a důležitý, ale vlastně nemám úplně představu, co z toho bude. Teď tu představu mám. Je mi jasné, že budu už navždycky postižená oborem. Že budu trávit podstatnou část života v práci a budu si ukrajovat ze spánku, abych mohla být s těmi, které mám ráda. Už teď k tomu sklouzávám, ale přesto bych neměnila.
Tak nějak vím, že jsem si před čtyřmi lety podala přihlášku na tu správnou školu. Že tohle je to, co jsem chtěla (jen bohové vědí, jak jsem to tehdy mohla tušit). I když to bude těžký, vždycky to bude těžký. I teď je, ale nelituju jediné chvíle, kterou škole věnuju. Dala mi mnohem víc věcí a lidí, než mi vzala. Obecně se teď snažím žít tak, abych ničeho nelitovala. Lítost nad už proběhlým je jako smutnit pro to, že dneska už slunce zapadlo.
Chodím skoro na všechy přednášky a dávám tam pozor, skoro si přijdu jako poctivý student (kterým jsem nikdy nebyla, protože nebyl důvod). Konečně mám zřetelný pocit, že to k něčemu je. Na dermatovenerologii skládám origami. Během týdne moc nespím a pak sežeru, na co přijdu. V tramvaji čtu učebnici chirurgie a potom se doma snažím zpacifikovat jeřáby, kteří mi neustále přerůstají přes hlavu. Piju spoustu čaje a kafe a vína a vůbec všeho, co mi přijde pod ruku. Někdy jenom mlčím, častěji ale mluvím do roztrhání a pak mám deficit nemluvnosti. Potřebuju občas mlčet do zásoby. Víkendy jsou pro mě oáza klidu, miluju je, ale zároveň se neděsím týdne, protože je stejně dobrej. Zase si užívám klid, který vyzařuje z mého milého a přenáší se i na mně, jako tišina po bouři. A před bouří.
Moje bílý hadry jsou uválená změť bílé bavlny, ale je to sakra pohodlný a člověk v tom v nemocnici vypadá jako domorodec. A mají kapsy. Někdy ze sebe dělám šaška, ale narozdíl od dřívějška mě to nijak netrápí. Pamatuju si fantastické sny o jiných dimenzích a odehrávají se v nich neskutečné příběhy.
Chodím nepřiměřeně málo oblíkaná a sprchuju se studenou vodou, jím v noci zmrzlinu a pořád testuju hranice prochladnutí, ze které můžu ještě zajít. Normálně už bych měla touhle dobou za sebou dvě virózy, ale zatím jsem nedostala ještě ani pořádnou rýmu. Užívám si sukní a barevných silonek a sním o tom, jak se naučím šít.
Srovnávám si myšlenky a hodnoty a uvědomuju si hranice, které mi kolem mého myšlení staví přijímání velkého množství informací. Mozku už se nechce dál myslet, neustále se vzpouzí, když se ho k tomu snažím donutit. Ale musím, i když je to většinou boj bez výrazného progresu. Jsem vděčná za ty z mého okolí, kteří nejsou medici a uvažují jiným způsobem. Stejně tak jsem ale vděčná za kamarády z řad spolužáků, se kterými postupně zabředáme do klinického cynismu.
Nemám čas na spoustu věcí, večer často jenom neproduktivně civím do obrazovky a zpracovávám zážitky uplynulého dne. Časem se ale na všechny plány čas najde a pak mám skvělý pocit z jejich realizace.
Občas mě napadá úsloví Live hard - die harder. Ale radši shořím rychle a intenzivně, než bez potíží a bez záběru proplouvat.
Konečně jsem se totiž dostala do stavu, kdy bych svůj život fakt s nikým nevyměnila. Není to tím, že bych byla absolutně šťstná nebo měla všechno, co chci. Ale baví mě to a mám perspektivu dalšího vývoje.

P.S.: je mi jasný, že je to strašlivej výron. Ale musel ven. 

Komentáře

  1. Včera jsem si podala přihlášky na dvě stáže, tak doufám, že brzo najdu taky nějakou "perspektivu dalšího vývoje". :)

    Nemůžu se zbavit pocitu, že při takovém tempu bych brzo spíš vyhořela. Díky škole mám takové stavy, kdy jedu na 110% a pak dlouhé útlumy, kdy bych nejraději zůstala celý týden v pyžamu a doufám, že budu nemocná, aby si toho nikdo nevšiml. Momentálně nejsem schopná pokračovat v diplomce, tak protahuju studium a nemám skoro žádné přednášky, takže jedu tak na 1%.

    Asi bych si spíš měla najít nějakou rovnováhu. A taky začít cvičit, pravidelně jíst... klasická pohádka... :D

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle se hezky čte...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky