Co mě zaujalo: Zrní

Původně jsme šli na jeden z koncertů Folkových prázdnin v Telči hlavně na Mňágu.
"Před Mňágou bude ještě nejaká skupina...Obilí, nebo tak nějak," povídal Ondra, když koupil lístky.
"Myslíš Zrní?" Znala jsem od téhle kladenské kapely jednu písničku a jejich webové stránky. Stránky, které vypadají moc pěkně, tak nějak poeticky ztraceně.
"To by mohlo být ono."
A bylo. Tak jsme šli.

Koncert ovšem daleko předčil naše (nebo alespoň moje) očekávání. Po první písničce stála a tancovala polovina přítomných a za další dvě se přidala i ta druhá půlka. V tom, jak Zrní hrálo, byla neuvěřitelná dynamika a energie.
Texty písniček jsou úžasně poetické, ale nesklouzávají k patosu nebo bezúčelnosti. Slova tančí, víří v melodiích rychlých i pomalých, a duše za nimi, protože se nemůže nabažit. Zpěvák je neskutečný šoumen a houslista se tváří, jako by hrál jen pro sebe nebo svoji milou. Možná je to zvuk houslí, který mě tak zaujal. V pomalých písničkách se pomalu vlní jako ranní mlha nad loukou.
Koncert ve mě zanechal silnou touhu poslechnout si ještě jednu písničku, která se mě drží dodnes. Mňága a Žďorp po nich hráli dobře, o to nic. Ale po Zrní působili tak nějak...schématicky a prozaicky.

Ideální hudební doprovod podzimní melancholie!