02.09.13

Podzim a Moderna Museet



Včera mělo pršet. Místo toho přišel podzim. Přivál ho ze západu vítr, který celý den zběsile foukal a slábnoucí slunce proti němu nemělo sebemenší šanci. Vlastně se nic nezměnilo, a přitom všechno. Je tu jiná nálada, listy se třepetají nějak ostřeji a pomalu se začínají barvit žlutě. Lidem přes noc vyrostly na krku šály a návštěvníci z jihu překabátili do černých svetrů. Slunce už nevyhřeje žulu na nábřeží, jeho světlo je studené a obloha svítivě světlá. Mraky přišly ze všech stran pevniny a dávají jí hloubku. Sem tam prší a když ne, jsou dny křišťálové.

S podzimem se dostavila zvláštní nálada. Oblékla jsem se do barev, za které by se nemusel stydět žádný exponát v popartové expozici, a vyrazila jsem do muzea moderního umění. A tam na mě z koutů zajímavě členěných místností vykukovala spousta otázek a pocitů. A taky vycpaná koza s pneumatikou kolem pasu a lebkou pomalovanou změtí barev. Psala jsem si poznámky po rukou a uvnitř mi bylo čisto.

Nerozumím umění. Nevím, jestli je to vůbec možné, tak nějak lidsky. Vcítit se zcela do pozice umělce. Zvážit historickou situaci, nálady a vlivy společnosti, jeho osobnost, osobní historii, lidi, které ráno potkal na ulici...Cítím, že kontext je důležitý. Bez kontextu je každé přelomové dílo jenom splácanina neodpovídající tehdejším (nebo i dnešním?) estetickým měřítkům. Ale už tohle poznání mě těší.
Naprosto mě dostala výstava Nikki de Saint Phalle. Podala si ruku s něčím ve mě, i když bych nikdy neřekla, že se mi bude něco takového líbit. Prosté kresby a jednoduché nápisy, místy přímo dětská upřímnost. Černá a neonové barvy a symbolicky zdůrazněná přirozenost. Síla. Další překvapení pro mě bylo, když jsem si o ní po návratu hledala nějaké informace. Ten rozdíl, co o ní říká internet a co její obrazy.

Nakonec jsem šla na procházku po mostě podobném cihlovému hadu a na druhém břehu lezla po prolézačkách na pololesním dětském hřišti. Přemýšlela o časech, kdy jsem ještě skákala dolů bez pomyšlení na vyražené zuby. A o časech, které přijdou, když se odhodlám skočit. Sešla jsem k jezeru, cestou se na mě ze zahrady mateřské školky šklebila veselá chobotnice olbřímích rozměrů. Všechno bylo šedomodré, opršelé dřevo, listy stromů, odlesky na vodě, dokonce i světlo a plexisklové balkony domů v místní dobré čtvrti. Slunce zapadalo ve výbuchu šedomodrých mraků.

Dneska pršelo a voda vypadala jako by byla piáno a hrálo na ni tisíce a tisíce jemných prstíků. Je to zvláštní, všechno je tu domodra, jenom voda v jezeře nikdy modrá není. Je černá s různými odlesky. Bylo to dokonalé, jak jsem se nořila do té tmavé vody a působila vlnky, které splývaly s ozvěnami deště do nových tónů.
Ráno mě přepadla poezie. Ještě před snídaní, a už neodešla. Jako by se ve mně všechno zrcadlilo.
Jsem prostě podzimní typ.

Žádné komentáře: