06.09.13

Běhám pomalu.

Je to tak. Běhám pomalu. Asi tak rychle, jako manželský pár kolem padesátky, který u toho sem tam prohodí slovo. Nebo jako zasněný unavený manažer vyklusávající po své nesmírně intenzivně uběhnuté půlhodince. A strašlivě u toho funím. Běhám tak rychle, jak můžu, abych sebou někde nepraštila.

Prostě to rychle neudejchám. Možná mi chybí vůle překonat závrať a bolest, třeba mám příliš masivní tělesnou konstrukci a k tomu malý srdce. Moje plíce asi nikdy nedají víc než čtyři litry. A nebo moc přemýšlím.

Zatím ještě nedokážu běhat s někým. Zkoušela jsem to už párkrát, ale pokaždé to strašně přeženu a pak nadlouho ztratím chuť. Snažím se svému okolí předvést, že to se mnou není tak zlé.
Tahle skutečnost je pro mě lehce frustrující. Ve všem co dělám jsem zvyklá aspirovat co nejvýš. Nepochybně nějaký do samé podstaty zakořeněný komplex. Pokud běžím sama v polích, jsem spokojená, protože se můžu srovnávat jenom sama se sebou a moje kondice s epomalu zvyšuje. Problém je, když se objeví další běžci. Co je pro mě vrcholem výkonnosti zvládne většina lidí po několika málo vyběhnutí. Musela jsem se smířit s tím, že to fakticky budu provozovat jenom rekreačně. Pro vlastní kondici, pro vlastní endorfiny. A to byl značně náročný proces. Přesvědčit o tom sebe. Proč bych to vlastně měla provozovat, když mi to nejde, dupalo pokaždé moje vnitřní dítě vzdorovitě nožkou. Ale daří se mi ho odkazovat do patřičných mezí.

Dneska jsem běžela dlouhé kolečko. Pomalu. Podél jezera, potom přes zvedací most na druhý břeh a po hadovitém mostě zase zpátky. Kopec k druhému mostu jsem prostě nezvládla a jedenapůlkilometrový samotný most byl něco strašlivého. Myslela jsem, že mám anginu pektoris, jak mě pálily vršky plic. Ale nemohla jsem zastavit. Tolikrát jsem ho chtěla přeběhnout. Nakonec se mi podařilo ty pitomý plíce roztáhnout. Radostí se mi zatočila hlava. Nebo to možná bylo vyčerpáním. Ale dala jsem celý okruh a zvládla běžet skoro hodinu.

Běhám pomalu. No a co.

Žádné komentáře: