31.08.13

Jak jsem potkala krišňáky

Procházím se takhle za časného sobotního odpoledne po Gamla Stan, starém městě, všude kolem nákupů a historie chtiví cizinci. Najednou se z úzké postranní uličky ozve bubnování, které po chvíli zeslábne a zmizí. A pak za chvíli z další odbočky o kousek dál. Za chvíli to v davu přede mnou začíná vařit, národy se pomalu rozestupují a k bubnování se přidává optimistický zpěv.
Zprvu mám trochu potíže s identifikací přicházející skupinky. Vlasy skandinávsky světlé, ovšem částečně vyholené po způsobu některých buddistických mnichů. Béžové beztvaré obleky, mezi nimi probleskuje jedno oranžové roucho a taky místně nezbytná modrobílá košile. Je jich asi osm různého zjevu a pohlaví, obličeje pomalované vzory z kurkumy, do rytmu poskakují a hází do davu úsměvy.
Za chvíli už rozeznávám i slova. Ha-áre, ha-áre, ha-áre. Křišňáci, ovšem s poněkud bohatší produkcí, než jsem zvyklá z českých zemí. Jeden hraje na harmonice podobný nástroj, další dva bubnují a je slyšet i flétna. Všichni zpívají a vůdce skupinky v oranžovém rouchu má u pusy připevněný mikrofon.
Tančí dál a zanechávají za sebou stopu v podobě pobavených, ale i potěšených úsměvů na tvářích kolemjdoucí. Dokonce i živá socha na rohu si dovolí se pousmát.

Potkala jsem je za to odpoledne ještě několikrát, ovšem nejen oni stáli za ohlídnutí. Tohohle chlápka jsem sledovala několik bloků, abych si ho mohla vyfotit. Protože postaršího rastafiariána v obleku, s dredy takové délky, že si je místy patou přišlapoval, to jsem vážně ještě neviděla.


Když jsem se potom vracela zpátky do své části města, pod jedním z mnoha mostů proplouvala party jachta. Byla plná velmi veselých chlapíků kolem třicítky. Na přídi, úplně na špičce z zábradlím, seděl vysmátý černoch v chlupatém overalu s tygřím vzorem. Na klíně choval obrovský magneťák, hudba byla slyšet na dvě ulice, vlnil se do rytmu a mával na kolemjdoucí.

Žádné komentáře: