28.03.13

Procházím cizími krajinami

Sedím na podlaze a balím jeřáby do krabic k jejich poštovní cestě na Moravu. Poslouchám originál francouzské šansony ze třicátých let a jeřábi se zamotávají sami do sebe. Dneska mi to ani nevadí. Uvařila jsem si mateřídouškový čaj a cestou z kuchyně jsem na něj položila talířek s čokoládou. Talířek se odspodu ohřál a čokoláda se začala v dolní vrstvě roztíkat. Líbí se mi olizovat ji rozpuštěnou prstem z talířku, kde se míchá se svěže hořkou šťávou červeného grepu.
Brouzdám po cizích internetových světech a jen v tichém vytržení přihlížím. Místy mám pocit, že oknem lomcuje vítr, ale při pohledu ven se v rozteklém světle pouliční lampy nepohne ani větvička. Procházím světy a nechávám je na sebe působit. Jsou chvíle, kdy si z různých důvodů přijdu nenormálnější než jindy. Hřeje mě vidět, že se kolem vyskytuje spousta vnitřních krajin alespoň stejně švihlých jako moje (když mi dneska odjel ten, v jehož přítomnosti jsou mi ostatní vcelku ukradení).
Stávkuje mi pravý shift a pod oknem schne velká hromada ulámaných větví čekajících na své budoucí jeřáby. Snad s nimi budou spokojené, až je trochu vyšvihnu do světa a nalakuju. Kde se vlastně bere ta občasná zvrácená touha po "normalitě"? Lepší bude žít a neohlížet se po okolí. Vždycky k tomu dojdu a nikdy si nedám pozor, abych na to nemusela přicházet znovu.
Čaj je horký a spálil mi špičku jazyka. Přemýšlím v rytmu šansonů a balím se ještě do deky. Dneska večer už k ničemu zásadnímu nedojde. Prostě po každém období šílené aktivity musí logicky přijít útlum. Jen tenhle byl silnější než bývá, takové jsem mívala jako malá, když jsem to neuměla ovládat. Překvapil mě.
Píšu adresy a jdu zase bloudit.

Atmosféra. Edith Piaf.

Žádné komentáře: