27.02.13

Neklid.
Cítím strašlivý, sžírající neklid. Jako záchvěvy domu, kterému v neutěsněném sklepě hraje neskutečně hlasitá hudba. Myšlenky nadskakují na podlaze v rytmu bubnů. Představy hystericky víří v kole a chtějí uniknout okny do světa. Buch. Buch. Buch. Srdce v překotném běhu občas klopýtne.
Očekávání mi nedá v klidu spočinout a soustředit se. Trýzní mě představa zelenajících se lístků a zimních bund zahrabaných hluboko ve skříni, právě proto, že jsou zatím jen představou. Cítím tu hudbu v sobě, zatím spíš jen její dunivou předzvěst.
Podívám se z okna a vidím zimu. Na chvíli je vše při starém. Jenže pak se ozve váhavý a nejistý kosův hlas. Po doznění jeho trylku, všichni v jediném okamžiku, jako by čekali jen na povel, rozezpívají se další ptáci poschovávaní po křoviskách kolem jezírka. Už to nemůže dlouho trvat. I ptáci ho cítí. Doufám že přijde brzy, dřív, než mi ze samého očekávání přeskočí.
Jaro.

Žádné komentáře: