30.01.13

Toho času

Přišel den a ten den nikam nepatřil. Jako já, chtělo by se mi říct, ale někde uvnitř vím, že to není pravda. Že je to jen závan mé bývalé samoty, který se mi asi nikdy nepodaří vyvětrat. Ten den trochu připomínal jaro, podzim a zimu, dokonce i léto za deštěm spláchnutých večerů. Ale pocit z něj byl nijaký, prázdný a svobodný. Neměl tu co dělat, přesto tu byl.
Toho času jsem si uvědomila, že život prostě plyne. Vím, napsal to už skoro každý sám za sebe. Ale zkušenost je nepřenosná a já nepoučitelná tím, co mi kdo říká. Jako všichni, kdo si to chtějí prožít sami za sebe a nevěřit těm, kteří jsou úplně jiní. Život plyne jako voda v řece a důležité je umění manévrovat, ne se vzpříčit v proudu nebo zaplout do tišiny. Nic víc, nic míň. A v tom je ta krása.
Venku blázní vítr a je mu úplně jedno, kam se plahočíme. A nám je jedno, kam on fouká. Jestli někam míří a něco tím sleduje. Tak si tu spolu žijeme v harmonii a občas se využíváme a občas si stavíme překážky. Lidi a vítr. Jsme si vlastně podobní.
S tím dnem se vrátil neklid z teplých krajin, kam se uchýlil před zimou. Vítr chutnal svěže a byla to chuť změny.
Toho času mě postihlo nesmírné puzení na cestu.


1 komentář:

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

Krásně zachyceno. True, true.