11.12.12

Až budu velká...

Vždycky jsem přemýšlela, čím budu až vyrostu. A plánovala. Ó, jak já jsem plánovala. A pak, když jsem zjistila, že příliš konkrétní plány velice omezují v rozletu, jsem plánovat přestala. Byl to bolestný proces trvající mnoho měsíců, možná i let, ovšem výsledné vědomí, že svou životní cestu můžu i změnit, stojí za to.
Nejspíš budu lékařkou. Hodlám dostudovat a je to nejlogičtější práce, kterou lze s absolvovanou medicínou provozovat. Také je to povolání, které se v seznamu mých dětských snů neobjevilo ani okrajově. Jako malá jsem si myslela, že lékaři jsou nadlidi, něco jako polobohové. Zřejmě přicházeli z jakéhosi cizího města ležícího nejlépe někde za mořem. Kromě toho mi maminka odmala zdůrazňovala, že doktorka není povolání pro ženskou. To si živě vybavuju, ačkoliv ta vzpomínka musí pocházet přibližně z doby, kdy mi bylo pět. Jely jsme spolu tramvají a já jsem koukala na ubíhající paneláky.
A přesto je to tady. Postupně zjišťuju, že doktoři nejsou nadlidi, spíše naopak. Někdy jsou víc lidi než ostatní, v dobrém i špatném. Protože vidí každý den věci, kteří ostatní raději vytěsní ze svého života. Asi tak taky skončím. Divná a uspěchaná ženská, která většinu času mluví cizím jazykem. Na sousedy stěžující si na ústřel se dívá jako na mistry světa v hypochondrii, i když se to snaží úporně maskovat. Každý si vyvine vlastní doktorskou podivnost. Já budu mít tuhle. Úplně se vidím.
Potřebovala bych mít větší množství životů, abych si mohla vyzkoušet své sny. Protože některé moje sny se neomezují jen na krátké časové úseky, obsahují celý život. Většinou jsou ale navzájem neslučitelné do jednoho.
Chci se stát atomovou fyzičkou, která miluje avantgardní umění, žije v designově čisté vile a ve volném čase se na profesinální úrovni věnuje perokresbě. Chronickou milovnicí, která vlastní několik potomků, každého s jiným otcem. Alespoň jedno s černochem. Bábou kořenářkou. Věčnou studentkou, potulnou básnířkou, která se na vlastní pěst protlouká světem. A horolezkyní. A terénní bioložkou, trávící všechen svůj čas v savaně. Chtěla bych být spisovatelka, která žije na samotě u lesa, kde s chlapem jako hora vychovává sedm dětí. Žena majitele olivového háje ve Středomoří, kde země patří slunci a to ji nelítostně líbá i spaluje. Cirkusová tanečnice, která žongluje s pomeranči a jezdí na hřbetu bělouše se zapletenou hřívou. A vážně by mě zajímalo, jaké to je mít opravdu hlubokou a iracionální víru.
A taky vím, že snažit se tohle všechno spojit do jedné existence je holé šílenství. Přesto se o to neustále pokouším.
Čím tedy budu, až budu velká? Asi trochou ode všeho. I když s těžkým srdcem připouštím, že na terénní biologii a kvantovou mechaniku můžu pravděpodobně zapomenout. Stejně tak na víru, zřejmě na ni nemám buňky. O chronické milovnici ani nemluvě.

Aktualizace stavu: V jednom ze svých životů budu toxic girl. Mrcha. Dalo by se to skvěle skloubit třeba s věčnou studentkou.


3 komentáře:

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

Krásnej příspěvek, zrovna mi úplně mluví z duše :) ale teda chronická milovnice je asi ten nejnepravděpodobnější život, kterej bych u Tebe viděla, musela jsem se u té představy zasmát :))

Iris řekl(a)...

Uznávám, že je to nereálný...ale někdě hluboko...možná...:)

Giew řekl(a)...

Moc pekny prispevek,

zrovna u te milovnice jsem si rikal, "Dobre Ty!" :-)

Ale je tam i spousta jinych, zajimavych zivotu, a moc Ti drzim palce, at mas silu a vytrvalost zit alespon nekolik z nich!

M.