Netýkavky

Některé plody stojí za to. Třeba lesklé právě spadlé kaštany, které člověk vyloví z šustícího listí a jsou hrozně příjemné na omak. Také (skoro) všechny plody jedlé, protože přece jen, ideály a estetika jsou pěkné věci, ale jídlo je prostě jídlo. I jedovaté plody jsou fajn. Ve škole nám povídají o těch, které za žádnou cenu nesmíme ochutnávat, třeba profláknuté vraní oko nebo rulík, na které se narazí jednou za uherský rok. Ovšem nakonec se někdo přiotráví nevinnými modrými bobulkami, které vypadají skoro jako borůvky, ale zase ne tak úplně. Ale o těch teď mluvit nechci.
Pokud pomineme kategorii užitečných/nebezpečných, mým asi nejoblíbenějším plodem je tobolka netýkavky. Zhruba od tří let vím, co udělá zralá tobolka, když se jí dotknu. Zkusila jsem si to asi tisíckrát. Dalo by se říct, že jsem o věci poučena dosti a nemusím to zkoušet po tisící prvé. Ale stejně mi to nikdy nedá a sáhnu si. A vždycky mě to překvapí. Možná to dělám pro ten příjemný pocit úleku, když se plod opravdu zase rozskočí. Někdy si i zaječím, když mám dobrou náladu. A když není dost zralý, jsem zklamaná a hned zkouším další. Jen máloco je tak mrzuté jako dlouhá cesta lemovaná samými nezralými netýkavkami.
Ať už jde o naši původní netýkavku nedůtklivou (která se latinsky jmenuje Impatiens noli-tangere, její jméno znamená něco jako nedůtklivá - nedotýkat se, což je prostě pecka) nebo žlaznatou příšeru přivandrovalou z himalájí, vždycky zkusím tobolky prasknout. A, upřímně, kdo ne, že. Je to prostě sranda.