Archiv: Co říct?

Napsáno skoro před rokem, v době, kdy jsem takříkajích vstala z mrtvých. Je zvláštní, jak se člověku plní věci, o kterých jednou v jakémsi záchvatu psal...

Co říct....když už není co říct. A není co udělat. Nebo když je představa dalšího kroku tak svazující, že je lepší jej nechat na jindy nebo počkat, až sám zmizí do dálek modravých. Hrozné a osvobozující zároveň. Už dlouho jsi nebyla tak opravdově živá, protože radost z volnosti vynikne jenom v kontrastu s bolestí. Ne s abstraktním steskem posledních let, který tě někdy naplňoval den za dnem, znovu a znovu, daleko spíš ale pořád a neustále, ale nedával naději. Některé bolesti dávají naději. Už se necítíš jako zmuchlaný list papíru, který kdosi pohodil na chodník. Pokud papír, tak ten, který se neustálým používáním trhá, protože to, co je na něm napsáno, umí přinutit lidi, aby jej četli. Konec bude nejspíš stejný, ale je lepší skončit spálená vlastním ohněm, než se utopit v samotě na kraji chodníku.

V takových chvílích je nejkrásnější, že můžeš sedět jen tak, koukat do krajiny a cítit, že jsi její součástí. Lidi se ti už nezdají tak nepříjemní a zatvrzele cizí, protože ačkoliv jsi se konečně  dokázala odpoutat od jejich zvyků a dělat věci, jak je oni většinou nedělají, konečně jim rozumíš. Poprvé po těch letech, kdy sis myslela, že se pro tebe svět uzavřel. I když nevidíš cestu, kterou se dát. I když ses opět rozhodla nechat rozsudek na okolnostech. Protože, milá Iris, tvůj strach hoří, a i když máš pocit, že tě spolu s plíživou melancholií zakrátko udolají, i když se ti bude zdát, že tě dřív spálí svým ledově chladným ohněm, za chvíli shoří jako ten papír u silnice a vítr rozfouká jeho popel do světa. Přijde jiný strach a další stesk, ale každý z nich zanechá doušek opojného života. Znovu a znovu tě spálí, až už nebudeš moci křičet o pomoc.

Ale jsi zase živá.

Jako sis to tolik let přála.

Tak jest :)