15.01.10

Ráno

Stalo se to jednou...ehm...ráno. Nebo tisíckrát a tisíckrát se stane.

Přijde vždycky, když o něj nikdo nestojí
Když Múza k ránu přitančí, nechce se posadit
A i kdybys jí všechnu rosu světa darem snesl, raději postojí
Je plachá jako samo ticho
Odlétá se zvukem dávno padlých vzpomnek
Než jí slunce stačí křehká křídla polámat
Než světlo zhasne poslední temnoty plamínek

Můžeš si tahle rána do šuplíku psát
Svoboda noci prchá do tmy podchodů
Je těžší jedno slovo v šeru než celý život ve dne dát
Když do svítání zní mollové tóny odchodů
Které už i ze tvých vzpomínek odešly

Odstíny dávných proher a smíchů
Přivanou s prvním ptačím zpěvem
Jen vybledlé náznaky ctností a hříchů
Již dříve patřily k tvým věrným souputníkům
Anebo k cizím? Kdo ví.

1 komentář:

Jantar řekl(a)...

ta první sloka mě dostala, vystihla jsi to přesně a s elegancí, fakt good