17.11.09

XXX (zatím bez názvu)

Jako slunce, když ho opustili ptáci
Sama s vámi, když vedle mě spíte
Když se s vlastním chtíčem ráno probudíte
Ptáci, ti se na jih v zimě vrací
Ale někdy cestou ztratí život v dáli

Jako dítě, kterému se smáli
Že má modré boty, když oni mají černé
Když ztratí křídla v bouři malověrné
Kde zuří válka mezi dvěma králi
Tak na kterou že stranu se to snese?

Nezoufej, vždyť tebe bitva nedotkne se
Slunce zase šachovnici osvítí
Možná až na prahu světa, za sítí
Jež dělí skutečnost od rosy v snovém lese
Zjistí se, že tenhle oheň nikdy nevzplane

Věčně zažehnut, když láska v boji povstane
Věčně zhašen, když se v loužích smutku topí
Čeká, až se ptáci své volnosti chopí
až zas východ slunce nastane...

A věčná samota se na čas za vodopád uklidí…

1 komentář:

Adekja La Fey řekl(a)...

Jak hladce splývá ze rtů... Jak hluboká myšlenka... Podráží kolena ta lehkost vyjádření.