09.10.09

Plni strachu

Procházela jsem městem a noc byla stejně hustá a tajuplná jako kdykoliv jindy. A kdekoliv jinde. Není pravda, že ve městě je tma řidší nebo nevýraznější. Ano, světla sice prozáří ulice, ale tím jen odsunou tmu z dosahu svých jasných kuželů, kde se hromadí a je ještě hustější a tajemnější. Stačí nahlédnout do jakékoliv postranní uličky bez osvětlení, v jejíž neproniknutelné temnotě vám fantazie vykresluje tisíce očí ukrývajících se před zlatou září.
Město také zastiňuje hvězdy, rouhavě vysílá svou záři k obloze a činí tak své obyvatele ještě vystrašenější. Není třeba se bát tmy v lese, která je průzračná jako hluboké jezero a prošpikovaná svitem hvězd. Obávají se tmy, neboť jediná, kterou znají, je ta pokoutní, skrývající se před přílišným světlem, jenž ovšem nemůže noc nikdy projasnit. A tahle temnota kouše, aby si ubránila své místo na světě.
Procházela jsem ulicí a z různých škvír se po mně natahovaly tmavé úponky. Chápu, proč lidé v noci spěchají, když přecházejí z místa na místo. Není to tím, že by měli naspěch, alespoň ne vždycky. Bojí se, že zářivka nad jejich hlavou zhasne a utiskovaná tma se vrhne po novém životním prostoru. A s ní i všechno, co v ní žije. Obyvatelé, kteří jsou stejně koncentrovaní a utlačovaní jako samotná tma. Toho se lidé bojí. I když si to neuvědomují.
Nebo, napadlo mě, se bojí zůstat beze světla sami se sebou. Jsme stejní jako město, v němž žijeme. V každém z nás je něco, co bylo nedostatečným osvětlením zahnáno až na dno. A to se dere ven. Toho se bojíme.
Světla natahující se z otevřených dveří klubů tvoří na chodníku louže, jen ukloznout. Přistihla jsem se, že stojím a zírám do prosklené výlohy jakéhosi baru, kde se jako figuríny v parukách pohybují lidé se sklenkami v rukách a přes hlasitou hudbu a promile obsažená v krvi se pokoušejí o konverzaci. Kluk s holkou, oba jako vystřižení podle šablony, která se s malými modifikacemi opakuje na všech návštěvnících klubu, jsou do sebe zapletení a líbají se, jakoby zapomněli na ten ruch všude kolem.
Můj pohled se setkal s dívčiným, jen na okamžik. Přejel mi mráz po zádech; v těch očích nebylo nic než pohrdání, pohrdání za to, že stojím venku a pozoruji, že nejsem v baru jako podle šablony a klidně se lehkomyslně vydávám napospas divočině venku. Proto lidé pijí. Aby nemuseli chodit domů střízliví. Přepadla mě děsivá myšlenka, že tahle prázdnota je i v mém pohledu. Zavrtěla jsem hlavou. Kdy se kdo z nás odváží být sám sebou? Nebo, a to spíš, sám se sebou?
Se svou částí zahnanou do kouta, která nám šeptá, že to, co děláme, nemá tak úplně cenu. Ona je ta kritická, a proto se musí krčit ve tmě. Protože svět se chce bavit, chce zábavu, vzrušení a krev. Víno, ženy a zpěv. V noci získává navrch, posílena nahustěnou tmou, která sálá z prostoru za hranicí světla. Ta naše část, která je špatná. O které si myslíme, že je špatná. Která pochybuje. Samozřejmě, že existuje i ta nejhorší část, ale ta je povětšinou zavřená za mříženi ve sklepě, dokud ji zoufalství té druhé nepřijde osvobodit.
Tak co, lidi. Kdo ve vás má navrch? Pokračuji v cestě a dívám se lidem do očí pokud nemají pohled zavrtaný do chodníku. Ty? Bledá dívka s dredy a oblečením dle svého nejlepšího vědomí a svědomí se na mě dívá téměř s lítostí. A vy? Muž kolem čtyřicítky spěchá kolem a rychle sklápí pohled k žulové dlažbě. Jaká je ta cena, kterou jste ochotni zaplatit, abyste byli lidmi a ne členy stáda? Hm? Páreček sotva odrostlý základní škole se přihlouple usmívá a nervózně bloudí pohledem po okolních fasádách, i když si myslí, že jsou šťastní a bezstarostní.
Nevypadají, že by byli ochotni obětovat jediné prchavé potěšení pro to, aby jednou potkali sami sebe.
Není to ve slovech. Ani v tom, co se nám snaží namluvit okolí. O zábavě, penězích a štěstí až do smrti. Skrývá se to v temnotě v srdcích parků, kam světlo nedosvítí. V slzách prolitých nad uprchlou příležitostí. V mezeře mezi domy, která páchne močí a nenaplněnými touhami. Nebo jenom pod sloupem pouličního osvětlení, jehož výbojka alespoň na chvíli zanechala své marné snahy zahnat pravdu. Když se po člověku natahuje něco - tma, věčnost - čeho se jako dítě bál, protože si to uvědomoval. Strach, o kterém si myslí, že jej dávno překonal. Ale s více světlem se stává tma tou pravou tmou. Proto lidé v noci spěchají, aby unikli nočním můrám, na něž nevěří. Proto pijeme, aby nás nepronásledovaly, když jdeme potmě domů.
Tam kde se po nás natahují cizí světy, které jako kouzlem vyskočily přímo z naších dávných představ, tam můžeme potkat sebe. Nezapomeňte se pozdravit, až půjdete kolem. Dlužíte si to.

1 komentář:

Kristýna řekl(a)...

Sakra, a to jsem si doteď myslela, že umím psát... Výbornej text jen co je pravda. Dokonale čtivé, neotřelé, zajímavé, originální. Chci víc!