Quick, quick, slow

 (spoiler alert: neumím tancovat quickstep ani foxtrot, jak by název napovídal)

Fotka s růží z uranového skla na výstavě Ronyho Plesla v Sovových mlýnech. Vyfoceno těsně před tím, než jsem zjistila, že se k plastice nesmí přibližovat

Monstery: minima a deliciosa

Často jsem v běhu a zaneprázdněná. Částečně vlivem svého ADHD, když se ve mně snoubí velmi špatné zacházení s časem a chuť všechno vyzkoušet a všude být. Částečně jsem tenhle zlozvyk zdědila od rodiny. Nevím, jak jsou na tom vaše předchozí generace, ale moje máma a před ní babička a prababička taky byly nonstop busy ještě než to bylo cool. Minimálně máma a babi měly ADHD taky. Věci se musej. Neexistuje, že by ses jen tak povalovala v čase, který na to není určený. Odpočívat můžeš, až budeš mít hotovo (a to nebudeš mít nikdy). Past vidím v tom, že jsem od své rodiny získala pocit, že podle toho, že má člověk pořád něco na práci a strachuje se o přítomnost i budocnost a vyčítá si minulost a vůbec je tak nějak pořád ve stresu se pozná, že je to dobrý a zodpovědný člověk. Kdo není neustále v úzkosti, tomu na životě nezáleží. Takhle se u nás předávaly úzkosti po generace. Po letech terapie je mi jasný, že takhle žít fakt nechci, ale v praktické realizaci pořád trochu tápu. Když si naplánuju odpočinek, mám uprostřed něj takový zastřený a neklidný pocit, že mi něco utíká. Bojím se pádu do marastu nicnedělání, že se probudím za 50 let v zabordeleném bytě s pocitem, že mi život protekl mezi prsty. A přitom to nejsou ani moje vlastní strachy. Sama sebe znám natolik, že je mi jasný že víc než pár dní nic nedělat nezvládnu a jen tak ležet můžu maximálně půl hodiny. 

Ze záchodků na AVU

Po návratu z dovolené v Alpách jsem se dostala do meditativní nálady. Sedím na gauči, čtu příspěvek o trpělivosti jako základu osobního stylu na blogu mé oblíbené šicí značky Sew Liberated a přemýšlím o těch, kterými jsem se nechala inspirovat. Projíždím instagramové profily svých oblíbených lidí až na začátek, k prvnímu příspěvku. Je to docela zábavný a inspirující. Nevyhnutelně se pouštím do projíždění i svého účtu. Co o mně vypovídá? Uvědomuju si, že ačkoliv jsem většinu života doufala, že bych se mohla umělecky uplatnit, nakonec jsem ráda, že moje obživa závisí na něčem úplně jiném. Že vlastně ani tak úplně nestojí na intelektuálním výkonu, což jsem si myslela, že bude. Myslím, že hodně mého profesního úspěchu stojí na tom, že dokážu zařídit, aby se v mojí přítomnosti cítili lidi dobře a že mám kapacitu pro všechny jejich stavy. To by mě dřív ani nenapadlo, že se tímhle dá živit. A že být opravdová taky znamená, že často nejsem estetická, vkusná nebo vtipná, ale spíš upocená, unavená a oblečená do něčeho, co jsem našla na židli a bylo to jakž takž čisté.

Dívám se zpátky na sebe do minulosti a hledám inspiraci v tom, jaká jsem byla. Skoro bych řekla, že žádnou expanzi do novoty už teď nezažiju, spíš budu zesilovat to, co už mám. Kondenzovat a ořezávat až mi zbyde koncentrované jádro mého bytí. Každopádně do podobných existenčních úvah se teď těžko dostávám, protože jsem už minimálně měsíc mentálně na dovolené. Do práce chodím, to jo, ale nemám skoro žádné starosti. Jak neobvyklé. Přečetla jsem pár knížek, ale teď čtu hlavně zajímavý věci na internetu. Spolu s velkou částí lidí v mojí sociální bublině zažívám boom emailových newsletterů, baví mě číst názory jiných lidí. Nejradši mám Pod čarou Matouše Hrdiny, newsletter Pavlíny Louženské a Overview effect Hany Martinkové. 

Když čtu ve větších médiích příspěvky autorů plus minus svého věku, zažívám tiché uspokojení z toho, že naše generace má hlas, který je slyšet a brán vážně. Škoda, že to trvalo takových let, a nemůžu se zbavit dojmu, že je to trochu pozdě, protože mladší lidi řeší taky velký problémy, potřebují je komunikovat ale nemají vážně brané médium, jak to všechno palčivý těm zabedněncům před nima sdělit. Je to tak, že si život v nezájmu musíme nejprve prožít a vynořit se, abychom o něm mohli mluvit? Nesnáším, když se politici a různí hodnostáři zaklínají "dětmi" nebo "mladými lidmi" a přitom nevědí nic o tom, jak mladší lidé žijí ani jaké problémy řeší. A nebo vědí a nezajímá je to. Někdy cítím naději na změnu a někdy ji ztrácím. Já si teď každopádně dávám čas na to se trochu zastavit, promyslet si co a jak dál a připravit příspěvek na konferenci našeho terapeutického institutu. Cvičím jógu a peču chleba a čím dál víc si uvědomuju, jak žiju privilegovanej život. Ne každý si může dovolit zpomalit. Je to luxus. 

Naše balkonová zahrada.

Píseň na téma generační proměny