Keep calm & drive me crazy

Začala jsem číst anglicky. Články a lifestylový weby čtu anglicky dlouho, ale knížkám jsem se vyhýbala, neboť jsem pohodlná a nechtěla jsem se stresovat čtením textu, ve kterém dost slovům nerozumím. Teď už mi ale nic jiného nezbývá. V oblasti mého současného profesního zájmu, což je dospělé ADHD a neurovývojové variace, jsem po krátké době vyčerpala dostupné česky psané zdroje. 

Píšu atestační práci (protože už není zbytí a deadline přihlášky k atestaci je za míň než měsíc) na téma diagnostiky ADHD v dospělosti. Psát o ADHD je pro mě dost náročný a mému vlastními ADHD to moc nepomáhá. Je to jako virtuálně pitvat sama sebe a porovnávat se s daty ze studií. Mám pocit, že na sebe práskám všechna svá slabá místa a zároveň si uvědomuju, že většina lidí kolem mě nemá tušení, že obsah mojí práce se týká i mě. 

Dost často mě přepadá lítost a hrůza, jako bych se dívala do propasti, do které jsem mohla spadnout. Při pohledu na procenta lidí s dospělým ADHD, kteří mají problémy se zákonem, s drogami nebo jinou závažnou psychiatrickou diagnózu mi přijde až neuvěřitelné, že se můžu nacházet tady a teď ve svém životě, s dlouhotrvajícím spokojeným partnerským vztahem, vysokoškolským titulem, stálou prací a bez záznamu v trestním rejstříku. 

A přesto tu jsem, stejně jako spousta mých kolegů, známých a pacientů, kteří podle mě ADHD mají. Vidím jenom ten pozitivní konec Gaussovy křivky? Je to tím, že jsem ve velkém městě, kam spoustu z nich jejich zvědavost a impulzivita přivedla? Nebo data tyhle lidi nevidí? Většina z těch lidí které znám o svém ADHD neví, nebo o něm tuší, ale nemají potřebu ho nějak řešit. Aby člověk dostal diagnózu, potřebuje nejdřív vyhledat nějakou službu, kde mu ji stanoví, a tím se dostal do statistik. 

Dost mě štve i označení diagnóza, i to pitomý ADHD, s D pro Disorder neboli poruchu. Je to porucha? Ve společenském systému, který generuje tiše pracující úředníky jistě. V přírodě, na urgentním příjmu nebo jakémkoliv nepřehledném a dynamickém prostředí je to spíš výhoda. Jako u všeho záleží na úhlu pohledu. Jisté je, že máme oproti většině jisté neurologické a senzorické odchylky, které nám na jedné straně život komplikují a na druhé obohacují. 

Vyplnila jsem přihlášku k atestaci, teď mám pár týdnů na to dodělat atestační práci a kazuistiku. Shánění podpisů a hodnocení do indexu a logbooku mi zabralo měsíc. Nesnáším papírování. Nevím, jak mám řešit tohle všechno a k tomu ještě fungovat v práci. K tomu dokončuju výcvik. Tenhle podzim bude velký finále mého postgraduálního vzdělávání. Dost často mám pocit, že mi vybuchne hlava. Leccos zapomínám, protože operační paměť mého mozku je na hranici své kapacity. Už se nezatěžuju tím, že bych si něco z toho vyčítala a když necítím úzkost (což často ano), žiju ze dne na den a těším se na to, co mi přinesou.