Další pocity v souvislosti s koronavirem

Psala jsem  o strachu a vzteku. Když jsem se smířila s tím, že jsem naštvaná a bojím se, vzniklo místo i pro další pocity. 

Především se cítím trochu trapně a stydím se. Za co? Za to, co jsem si ještě před nějakou dobou myslela o téhle epidemii. Že jsem se nechala zmást exponenciálním vývojem počtu nakažených. Charles Richter, ten, který sestavil škálu síly zemětřesení, prý říkal, že logaritmy (tj exponenciální vývoj) jsou nástroj ďáblův. A N. N. Taleb o nich zase tvrdí, že nejsou z tohoto světa, ve smyslu že se vymykají našemu běžnému chápání. Ne, že bych takovému vývoji nerozuměla, ale nechtěla jsem uvěřit, že bude třeba všech těch pro mě do té doby nepředstavitelných omezení. Nebyla jsem si ani jistá, jestli nějaká pandemie vůbec je. 

Celkově se cítím o dost klidnější než na jaře, protože už jsem si v sobě ujasnila, že není mojí povinností rozumět všemu, co se děje, a snažit se zachraňovat staré časy. 

Jestli si o epidemii koronaviru chcete přečíst článek, který je založený na datech a podaný srozumitelně, přečtěte si tenhle. Nihilista na balkonu vysvětluje průběh epidemie přesně tak, jak jsem si přála, aby mi jej někdo vysvětlil. Zlehka, srozumitelně, ale vážně. 

Ze zpomalení, které přišlo jako vedlejší efekt rušení hromadných akcí a vzdělávání všeho druhu, jsem byla zpočátku dost zoufalá. Chtěla jsem dostát svému plánu a hlavně už mít všechno vzdělání hotové do příštího podzimu...ale začínalo mi docházet, že kdybych měla všechny kurzy v termínu, končily by všechny - atestace, výcvik i hypnóza - právě příští podzim a taková zátěž by na mě zanechala následky. Sice bych měla atestaci a výcvik, ale asi bych pár let nechtěla hnout prstem. Ale sama jsem se nedokázala rozhodout, že něco posunu nebo vynechám. Teď? Kdoví, co se uskuteční. Zrovna jsem v takové zenové fázi, kdy jsem ráda, že se mi v životě otevřel prostor na jiné podstatné kroky, ale nevylučuji, že přijde opět fáze naštvání a frustrace. 

Objevila jsem svoji novou polohu. Nejela jsem teď o víkendu na svatbu kamarádce, protože mi nepřišlo správné porušovat pravidla zákazu shromažďování a vystavovat sebe nebo ostatní riziku nákazy - i když jsou svatby povolené. What? Je mi příjemnější chovat se zodpovědně než si užít oslavu? Vůbec nevím, co si o sobě myslet. Cítím se trochu nudně a taky mě mrzí, že na té svatbě nejsem. 

Taky s překvapením pozoruji, jako každý rok, jak se rychle blíží Vánoce. Jsem částečně připravená. Už mám vánoční pohledy a PFku.