Bojím se.

Celé covidové období se bojím víc než obyčejně. Nebo si svůj strach uvědomuji víc než obyčejně. Nejsem zvyklá žít s vědomím hrozby přicházející zvenčí, což je pravděpodobně důkazem, že žiju dobře zajištěný život v bohaté a svobodné části světa. 

První vlna opatření mě šokovala a uvrhla do stavu, kdy jsem svět vnímala jakoby přes sklo. Přišla jsem si jako chycená v nějakém surrealistickém filmu. Zažívala jsem spoustu úzkosti, která mě odtahovala od reality ještě víc. K tomu jsem pracovala na oddělení, kde pro mě byla každodenní práce nesnesitelně zahlcující. Od června jsem přešla ke klidnější práci a postupně jsem se uklidnila i já. Teď už se nebojím tolik, ale myslím si, že jsem si prostě zvykla na ten pocit trvajícího ohrožení a toho, že kdykoliv může přijít nějaké další omezení. Taky si uvědomuji, jaké máme s Ondrou v tom všem neštěstí vlastně štěstí. Máme jeden druhého a zvládneme spolu osamotě trávit dost času. Nemáme děti, takže nemusíme řešit, jak je zabavit a kvalifikovaně doma vyučovat. Máme auto, takže můžeme vyjet z města do míst, kde nikdo není. Nemůžu jít na homeoffice, takže z bytu se dostanu alespoň cestou do práce a zpráce. Kdyby náhodou zavedli zákaz vycházení, spíš nás internují v práci.

Neměla jsem ani tak strach z toho, co se může stát, ale strach o to, o co můžu přijít. O svět takový, jaký jej znám. Bojím se, co z toho vzejde. Bojím se, že sledování se stane ve jménu bezpečnosti standardem, bojím se, kdo krizi využije jako příležitost pro dlouhodobé omezení svobody a lidských práv. (ano, o svých sklonech k paranoiditě vím). Bojím se, že zkrachují mé oblíbené podniky. Bojím se toho, co bude s mým vzděláváním - v následujícím roce a půl jsem měla v plánu si dodělat výcvik, atestaci a nějaké další kurzy a teď jen bezmocně sleduju, jak se můj hlavní program ruší a odkládá. O zdraví a životy svých blízkých se nebojím o moc víc než jindy - napadlo mě už mnohokrát, že se někomu mohlo něco stát, a naučila jsem se s tím pracovat. Prarodiče jsou hodně nemocní a každý druhý telefonát babičce se dozvím, že se jim něco stalo. V tomhle mi asi to, že jsem vystudovala medicínu, pomáhá vidět reálná rizika a to, že mohou kdykoliv umřít, si uvědomuju skoro pořád. Ne(jen) kvůli covidu, ale kvůli spoustě nemocí, které mají. 


Šokovalo mě, s jakou rychlostí je možné zasáhnout do základních lidských práv. Najednou se ze zcela přirozených lidských sklonů jako je vyhledávání společnosti, tendence se shlukovat, potřeba fyzického kontaktu, staly nebezpečné a zavrženíhodné zlozvyky napomáhající šíření nemoci. Lidé se vyvíjeli miliony let k tomu, aby vyhledávali bezpečí ve skupině, a v krizi se aktivují mechanismy, které jsou mnohem starší než naše společnost. Nucená izolace jde proti této potřebě. 

Nechci nijak zpochybňovat, že zakrývání úst a nosu, mytí rukou a udržování vzdálenosti mezi sebou zpomalují postup viru mezi lidmi. (Vidím vás, vy, kteří nosíte roušku tzv. na půl žerdi na zavřených ústech a dýcháte u toho nosem! Vytáčíte mě neskutečně. Zkuste si takhle přijít na operační sál a budete vyhozeni ještě přede dveřmi. Proč? Protože takhle přenosu kapének vůbec nebráníte!). Ehm, pokračujeme. Jen jsem si potřebovala upustit trochu agrese a frustrace. 

Zaráží mě způsob, kterým jsou opatření komunikována. Zmatečně, bez empatie, s podtónem výhružek. Děsí mě, s jakou samozřejmostí jsou vydávány zákazy bez většího vysvětlování, beze snahy o hlubší seznámení lidí s problematikou. Nechci tvrdit, že nic takového neproběhlo, třeba jsem to jen neviděla nebo si to nezapamatovala, ale neslyšela jsem z úst našich představitelů smířlivější tón, připuštění, že je naprosto normální, že se zákazy cítíme omezení a ochuzení na nejhlubších úrovních existence - a i přesto je nutné je dodržovat. Politici i všemožní odborníci na mě působí jako vystresovaní rodiče, kteří neustále ztrácejí trpělivost a ze zoufalství vykřikují různé výhružky v marné naději, že vyšilující děti už konečně začnou poslouchat. Do toho zákazy vydává vláda, které příliš nevěřím v čele s člověkem, kterého podezírám z nečestnosti a postranních úmyslů (a některých psychiatrických diagnoz, na které mohu pouze usuzovat, protože osobně jsem s ním nikdy nemluvila). Uvědomuji si, že mám velký problém s jakoukoliv autoritou, která byť jen naznačí pozici síly, ale i tak mi ta komunikace přijde dost mimo. Vyděsil mě i právě projednávaný návrh krizového zákona, který by umožnil institucím nesdělovat informace o probíhající krizi. 

Sepsat si, co mě všechno děsí a štve mi pomáhá si uvědomit, jak moc nabitá emocemi pro mě současná situace je. Když to tak vidím pohromadě, vůbec se nedivím, že jsem unavená a potřebuju hodně spát. Že je toho dost, i když pracuju na tom, abych se za všechno necítila zodpovědná a pořád to neřešila. Musím si připomínat, že nezažívám jen nějaký normální, obyčejný podzim.

Samotnou mě překvapuje, že i když jsou tady s námi protikoronavirová opatření už víc než půl roku, ráno nebo po víkendu na vandru si musím připomenout, že je třeba si nasadit roušku, děti nechodí do školy a restaurace mají zavřeno. Lehkost a samozřejmost, s jakou se moje mysl snaží vrátit k vnímání světa takového, jakému je přivyklá, mě fascinuje. A taky jsem ráda, že jsem si zažila, že i když se toho změní hodně, svět nepřestane existovat. 

P.S.: přála bych si, aby vláda zaměstnala někoho jako poradce pro komunikaci s veřejností. Nejlépe někoho, kdo absolvoval psychoterapeutický výcvik humanistického směru. 


P.P.S.: když jsem se teď rozepsala, jdu na tu dlouho odkládanou propouštěcí zprávu :)

Komentáře

  1. Dobrý den, moc děkuji za tenhle článek. Tuším, že jste shrnula pocity - strachy, úzkosti, frustraci mnohých z nás. Taky mi pomáhá si to pojmenovat. A nezapomínat, že tohle musí být pouze dočasné omezení svobody a lidských práv.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky