Svoboda je toulat se po nocích

Snad nikdy jsem nebyla tak svobodná sama před sebou jako minulý týden v Brně na výcviku. Z hodně musím se stalo mohu nebo dokonce chci, ale z některých nemusím se stalo nechci. Poznala jsem, že často sice nevím, co říct, ale vím, co udělat - a tohle zjištění mě uklidnilo. 

Svoboda je pro mě, že jsem sice nějaká, ale můžu být i jiná, když chci nebo si to situace žádá. Svoboda je toulat se sama po nocích. Svoboda je odmítnout cvičení ve chvíli, když nemám kapacitu se z něho poučit. Nežít kulturně, občas říkat nesmysly a po několika pivech si zkoušet reakce, na které jsem přes den na skupině neměla odvahu. Jíst každý den indickou kuchyni a spát odpoledne, abych mohla večer pařit. Svoboda je rozhodnout se pro změnu, nebo se pro ni nerozhodnout. 

Svoboda je neodsuzovat se za to, co jsem nevěděla, je to možnost změnit názor.

Je tak těžký vzdát se představy, kterou o sobě mám. Když se nebudu snažit všechno utáhnout na sílu, udělat toho co nejvíc, mít hodně zájmů a aktivit, tak kdo budu? Pořád se dost bojím, co se stane, ale začínám být zvědavá na tu Jitku, která se postupně vynořuje ze záplavy úkolů a závazků - nejvíc z nich jsem sama sobě dala já sama a u většiny ani nevím, proč vlastně. 

 

Proč bych měla všechno udělat sama? Neberu vám, že jste si to myslely, milé předcházející generace mojí rodiny, ale já na to už kašlu. Už si nemyslím, že musím všechno urvat sama. Že když mi někdo pomůže, nebudu moct mít radost z toho, co jsme společně vytvořili. Pápá perfekcionisme, stejně na tebe nemám buňky a každý můj pokus o tebe vyšel jako křečovitý výkřik do tmy. 

Kdybych měla shrnout, co je u mě nové, je to zjištění, že se nemusím a nechci cítit provinile za to, jak žiju.