Plná hlava oblečení

Přemýšlím jak začít. Jsem si jistá tím, že móda je pro mě důležitá - a to jak její estetický, tak etický rozměr. Přesvědčení, že zabývat se oblečením je povrchní jsem nechala už dávno za sebou. Přemýšlím, jak napsat to, co napsat chci. A co chci vlastně napsat?
Nechci se pouštět do úvah nad tím, co znamená móda pro mě a co znamená obecně. Přesně o tom jsem začala vyprávět v prvních pokusech o tenhle článek a velmi brzo po každém začátku jsem zjistila, že a) se v tom ztrácím a b) píšu zobecnělé hlouposti.

Je mi trochu trapně, když si uvědomím, kolik času přemýšlením nad oblečením strávím. Kdybych byla studentka designu nebo módní návrhářka nebo tak, tak by se to snad dalo omluvit, říká si jedna moje část. Ale já jako celek mám už pokrk snažení se o to, aby všechno co dělám bylo k něčemu dobré.
(A taky mě těší, když si ve fotoprodejně podle toho, jak vypadám, myslí, že jsem studentka umění, nebo mi v galerii pochválí oblečení)

V estetické rovině nepřemýšlím ani tak nad oblečním jako takovým, jako spíš nad stylem. Pozoruju lidi na ulicích, přemýšlím, proč některé outfity "fungují" a některé "nefungují". Proč na mě esteticky působí právě tahle silueta? Které barvy se dobře doplňují? Dokážu někdy ocenit něco, co mě vizuálně ruší? Stejně tak se pasu pohledem na tvářích a vlasech svých spoluobčanů, studuju jak se určité tóny kůže hodí k barvám vlasů, jak vypadají detaily různých lidských obličejů, jaké existují struktury vlasů, barvy očí, linie vrásek...lidé jsou jako hemžící se galerijní exponáty a cesta domů z práce pro mě může být vrcholně uspokojivým zážitkem, když dávám pozor, koho potkávám.

To, co mě zaujme, se občas nepotká s tím, co mi moje rodina předala jako "správné".

Vyrostla jsem v prostředí, ve kterém cílem oblékání se mělo být snahou vypadat hezky, ale nevyčnívat. Když se mámě nelíbilo, jak je nějaká žena oblečená, komentovala to opovržlivým tónem: "ta ženská vůbec nemá soudnost!"
Pokud měla žena nadváhu, měla na to pokud možno neupozorňovat a rychle v tichosti se snažit zhubnout. Tohle přesvědčení se tlouklo se skutečností, že skoro všechny ženy v mojí rodině nadváhu měly. Výsledkem byla neustálá nespokojenost. Po čím dál častěji se opakujících povzdeších mojí mámy "v tomhle jsi hrozně našpuntěná, budeš muset mít větší velikost" jsem se cítila vinná za to, že si nedokážu udržet stabilní váhu. Že už jsem zase  přibrala. Že za mě musí utratit další peníze, kterých bylo beztak málo, za oblečení, i když tomu předchozímu nic není, kromě toho, že už mi nesedí.

Do dospělosti jsem vstoupila s přesvědčením, že když se naučím "dobře" si vybrat oblečení, podaří se mi zamaskovat, že některé části mého těla (případně tělo celé) neodpovídají ideálu krásy, jak jsem ho tehdy vnímala. Přála jsem si někdy vypadat jako holky z filmů, kterým oblečení sedne právě tak jak má, nevadí jim, když jim vlasy ve stylovém sestřihu zakrývají půlku obličeje a spodní prádlo se jim rýsuje pod oblečením jen tehdy, pokud to tak kostymérka zamýšlela.

Neznala jsem tehdy nikoho, u koho bych si uvědomovala, že má nějak promyšlený koncept vlastního stylu, aby byl rozpoznatelný nebo inspirativní. Slyšela jsem mnohé ženy mluvit o tom, že "tohle já nenosím", nebo "takové sukně mám ráda", ale ve výsledném dojmu mi přišly všechny stejně rozpačité. Byla to pro mě záhada - radovaly se z hezkých kousků, ale sesazení těch kousků dohromady bylo v lepším případě nudné. Skoro všichni nosili džíny a tričko, maximálně krátkou sukni, a pár alternativek chodilo v rozevlátých šatech nebo harémových kalhotech.

Když nad tím tak přemýšlím, moje máma měla zajímavý styl. Až doteď mě ale nenapadlo, že by pro mě mohl být inspirací, protože její rady o oblékání se většinou točily okolo "stylových pravidel" typu "když máš tlusté nohy, nemůžeš nosit krátké sukně" a "ženy s jemnými vlasy by je neměly nosit dlouhé". Nebo moje oblíbené - no to nemyslíš vážně, vypadáš v tom jako koule! K tomu máma nostalgicky vzpomínala na módu vycpaných ramen z přelomu 80. a 90. let a halenky s vycpávkami pro ni představovaly ideál ženské siluety. Všechny ty řeči mě úplně odklonily od toho, že bych se mohla inspirovat tím, co sama nosila.


Po několika letech četby zahraničních lifestylových médií jsem už trochu přivykla myšlence, že je možné oblékat se pro pocit nebo záměr, které mohou být hodně odlišné od pseudo-moralistního postoje vyjádřeného slovy "aby mi to slušelo". Blízkost slov slušná a slušet je na snadě. Naučila jsem se, že co se mi na první pohled nelíbí, nemusím odsoudit.

Trochu to zkouším i na sobě. Svůj osobní způsob oblékání bych teď popsala jako hledání, co mi vlastně sedí. Zjišťuju, že fungující kombinace nevzniká přidáváním, ale spíš ubíráním prvků. Učím se nekupovat radši než kupovat, promýšlet a oceňovat jednoduché oděvy. Mám ráda široké sukně v midi délce a šátky na krk.
(a taky nemám v mobilu moc fotek sama sebe, kde by bylo vidět, co mám na sobě)

Příště budu psát o tom, jak jsem se snažila spočítat, kolikrát si vezmu na sebe oblečení, které mám. Jak zjišťuju, že vyrobit kus oblečení není žádná legrace. Jak jsem si zkusila několik měsíců nekoupit nic nového. A o dalším, co mě napadne.