Návrat ze země mystických příšer

O vnitřním boji, kterým jsem prošla než jsem si ostříhala vlasy. Trvalo mi dva roky si to v sobě srovnat a napsat o tom. 
...ale vzhledem ke karanténě mi to přijde jako celkem aktuální téma, zvlášť pokud to máte podobně jako já, že potřebujete vnitřní změnu spojit i se změnou vnější. Změna teď doslova visí ve vzduchu.

Na výcviku si toho taky všimli - že když změním délku nebo tvar vlasů, něco se ve mně událo. Vedla k tomu ale dlouhá cesta.

Jako malá jsem musela být ostříhaná na kluka. Prý že je to praktičtější. Snila jsem o tom, že mám vílí dlouhé vlasy a když jsem začala chodit do školy, prosadila jsem si u mámy, že už další krátké sestřihy nebudou.
V té době jsem taky získala nedůvěru ke kadeřnicím. Napochodovala jsem hrdě s babičkou k její kadeřnici Helze, do provozovny, kterou vedla v suterénu vesnické bytovky. Vonělo to tam směsí laku na vlasy a rozpouštědel do barev. Po dělicí stěně z dřevěných latěk se vinul šplhavník a pod bakelitovými sušáky na vlasy seděly vesnické dámy, četly si časopis Květy a drbaly své bližní, zatímco jim schnula trvalá. Při pohledu na to kadeřnictví by vás ani nenapadlo, že socialismus byl tou dobou dobrých deset let minulostí.
Kadeřnici jsem hrdě oznámila, že si nechávám narůst vlasy a chci jen zkrátit konečky. Odešla jsem s míň než polovinou původní délky, která dělala před sestřihem dobrých 10 centimetrů. Obrečela jsem to a kadeřnicím už jsem nevěřila.

2007 na Ještědu

Dalších 20 let jsem měla jasný cíl - nechat vlasy růst. Bylo to pohodlné - nemusela jsem přemýšlet o tom, jak se nechat ostříhat, od chvíle kdy mi gumička udržela i přední vlasy mě tvar sestřihu nezajímal. Poslední roky jsem už ke kadeřnici ani nechodila. Podle toho, jak velký objem drdolu jsem měla, jsem používala různé způsoby sepnutí. Občas jsem nosila cop. Časem se můj účes ustálil na drdolu protknutém jehlicí, což bylo geniálně jednoduché na vytvoření a byla jsem spokojená s tím, jak uzel vlasů vypadal.

dlouholetý status quo - fotka na životopis, 2016

Před třemi roky jsem měla vlasy dlouhé ke kolenům. Rozpuštěné už opravdu nevypadaly pěkně, ale to mi nevadilo, protože jsem je rozpuštěné nikdy nenosila. Zničené konce se zaplétaly do sebe a tím pomáhaly drdolu, aby lépe držel pohromadě.

Dlouho mi to takhle vyhovovalo. 

na arteterapii, 2017

Jenže pak jsem začala mít takové stavy, kdy jsem dokázala myslet jen na to, že se ostříhám. Trávila jsem noci na pinterestu, prohlížela krátké sestřihy a ve mě se prala touha po odlehčení se strachem, že ztratím sama sebe když se zbavím dlouhých vlasů, které jsem vnímala jako něco, co mě činí jedinečnou.

Nejdřív jsem jen tak lehce koketovala s obrázky z pinterestu a nutkání se ostříhat odeznělo. První opravdu silnou potřebu sestřihu (na kterou si takhle zpětně pamatuju) jsem si přinesla z Mezinárodní transpersonální konference. Seděla jsem v pohodlném křesle na chodbě hotelu, kde konference probíhala, a zpracovávala jsem dojmy z filmu o Michael Harnerovi, který přinesl šamanismus do západní civilizace. V dokumentu se objevila spousta žen, které měly všechny krásné, rozpuštěné, nikterak dlouhé vlasy. Zčistajasna se mi v hlavě objevila myšlenka, že se dám ostříhat, protože takhle zdlouhavé nudné vlasy už nechci. Chvíli mi z toho bylo smutno, ale cítila jsem klid, který přichází s rozhodnutím. Večer jsem si doma vybrala sestřih, dlouhé mikádo.

Když jsem z alternativní reality konference vystoupila zase do svého běžného života, popadly mě obvyklé pochybnosti. Vyjednávala jsem sama se sebou, abych nemusela podstoupit změnu, kterou jsem cítila jako potřebnou. Dařilo se mi na nějakou dobu touhu po kratších vlasech umlčet, ale vracela se čím dál častěji a v intenzitě, která mě úplně paralyzovala.

Měla jsem strach. Jak budu vypadat. Co když mi to nebude slušet. S tím, že moje fyzická forma neodpovídá tomu, co jsem si stanovila jako ideál, bojuju od dětství a dlouhé vlasy byly způsob, jak se aspoň vzdáleně přiblížit křehkému vílímu obrazu. Co když budu vypadat jako svoje máma? Nebo jako všechny ty starší ženy, které s věkem rezignovaly na péči o sebe? Nebo jako soudružky, které na mě naštvaně civí ze starých fotek u babi v šuplíku pod televizí?

Objednala jsem se k nejlevnější kadeřnici v okolí a nechala si ostříhat zničené konce, tedy konce - asi třetinu vlasů, takže mi zbyla krásná a zdravá kštice do půli boků. První kompromis, který jsem podstoupila v marné naději, že to bude stačit.

Jak se vlasy odlehčily, zjistila jsem, že se jsou celkem vlnité. V té době jsem si načetla hodně článků zejména z anglicky psaného internetu o tom, jak se starat o vlnité a kudrnaté vlasy. Uklidnilo mě to, protože jsem se tam dočetla, že česat vlnité vlasy často a za sucha je vysloveně nežádoucí, čímž jsem se mohla zbavit jedné mentální i faktické zátěže. Objevila jsem curly girl method a i když se jí pořád striktně neřídím, mám nový základ pro správnou péči o svoje vlasy.
Pomalu jsem se smiřovala s tím, že se potřebuju ostříhat, řešila jsem to na terapii i s kolegyněmi (těm se dost ulevilo, když jsem se konečně objednala k sestřihu, protože jsem svoje vlasy s nimi probírala skoro denně. Moc vám děkuju za trpělivost, Terko a Báro).

Ke konci jsem ty svoje vlasy neměla ani moc ráda. Nelíbily se mi, překážely mi, nechtěla jsem je, ale měla jsem obrovský strach z toho, kdo budu bez nich. Zjistila jsem, že ve vlasech se postupem času usídlila velká část moji identity. Víc, než bych si představovala a mnohem víc, než mi bylo milé. Ačkoliv jsem je nikdy nenosila rozpuštěné, byly tady, pořád se mnou, cítila jsem jejich váhu na hlavě. Připadala jsem si jako nějaká postava z mytologie, která má ve vlasech ukrytou životní sílu a ostříhání i o tu sílu připraví.

Tahat s sebou všechny ty vlasy  bylo jako tahat s sebou celou svoji minulost. To, co jsem chtěla nechat za sebou, jsem s sebou neustále nesla a bála jsem se to odložit v obavě, že přijdu o něco důležitého. Že ztratím něco, co mě definuje, bez čeho už to nebudu já.

Jenže touha zjistit, jaké je mít kratší vlasy, byla silnější. Už jsem si ani nepamatovala jaké to je projet si prsty těsně u hlavy, jaký je to pocit, když mi vítr čechrá vlasy. Objednala jsem do toho stejného kadeřnictví.

V den Střihu jsem byla dost nervozní. Šly jsme s kolegyní Robertou do pajzlu na rohu a daly jsme si na oslavu panáka slivovice. Rozloučily jsme se a já jsem vyrazila vstříc kroku, který nejde vzít zpět. (To mě na samotné proceduře stříhání asi děsilo nejvíc - že stačí chvilička a mnoho let trpělivosti je v háji).

těsně po zákroku

Cítila jsem obrovskou úlevu a svobodu. Drdol mě na hlavě tížil, měla jsem představu, že váží aspoň dvě kila. A víte, kolik vážil? 120 gramů!

Od začátku jsem věděla, že odstřižené vlasy chci poslat nějaké charitativní organizaci, která vyrábí paruky pro ženy postižené ztrátou vlasů, které si je nemohou dovolit koupit. Trvalo mi ale další rok, než jsem se odhodlala a odstřižený culík jsem poslala dál.

Dopadlo to dobře. Vzdala jsem se svých předlouhých vlasů, ale svoji sílu jsem neztratila. Spíš naopak.

v létě jsem zkusila ještě kratší sestřih

byla bych pěknej chlapec, no ne?

současný stav

Co bude dál? Nechte se překvapit! Já se teda překvapit nechám, sama sebou.