Pedro de Valdivia

Pedro de Valdivia byl conquistador ze skupiny Francesca Pizzara a později první guvernér Chile, takže po něm v Chile pojmenovali kde co. Mimo jiné taky město, o kterém vám teď povím.


V poušti Atacama leží mnoho zaniklých osad a měst z doby, kdy se v poušti těžily nitráty. Vyvážely se do Evropy, hlavně do Německa, kde se z nich vyrábělo hnojivo. Dusík je prvek nezbytný pro stavbu živých organismů, a ačkoliv je ho v atmosféře 78%, není snadné jej dostat do půdy. Bez dusíku není možné pěstovat plodiny a intenzivní pěstování vyžadovalo víc dusíku, než kolik bylo možné do půdy dostat přirozenou cestou. Proto průmyslové státy v době průmyslové revoluce a s ní spojeného nárůstu počtu obyvatel potřebovaly dusík do půdy uměle dodávat, a nitrátová hnojiva představovaly účinný a koncertovaný způsob hnojení.

V Chile se nitráty těžily od poloviny 19. století a byly jeho hlavním vývozním artiklem i důvodem ekonomického vzestupu státu. Chile bohatlo z vývozu nitrátů hlavně v období do první světové války - v té době němečtí chemici Haber a Bosch vynalezli způsob syntézy amoniaku z atmosférického dusíku a umožnili tím výrobu dusičných hnojiv kdekoliv na světě. Pak už význam ledku z Chile postupně upadal, továrny byly zavírány a opouštěny.

Tolik historické okénko.



Továrny z 19. století, oficinas, byly spíše takovými osadami. Kromě dolu a továrny na zpracování nitrátu v nich stály i  ubytovny pro dělníky, úřednické budovy, vše, co bylo potřeba k přežití komunity, která zajišťovala provoz oficiny. Nitrátová ruda se po vytěžení zpracovával přímo na místě, hornina se tavila a z ní se extrahoval nitrát sodný. Na pobřeží do přístavů se nitrát odesílal v krystalické podobě nákladními vlaky.
Po těchto starých továrnách zbyly často jen provrtané kopce, rozrytá krajina připomínající zorané a posolené pole a hřbitovy uprostřed ničeho plné zrezivělých železných křížů natěsnaných za nízkou kamennou zdí.



Novější doly a továrny u sebe měly postavená města, kde žily rodiny dělníků - byly postavené už v době, kdy i dělníci v poušti měli nárok na běžný život. Města postavená tak říkajíc na klíč, spousty stejných papundeklových řadových domků, obchody, tržnice, park, kostel a divadlo na náměstí.



Město Pedro de Valdivia bylo otevřeno v roce 1931 a žily v něm rodiny dělníků pracujících v dole a továrně ležících na dohled. V 90. letech přestal být provoz továrny Pedro de Valdivia ekonomicky výhodný. Dělníci a jejich rodiny byli přestěhováni do sousední Marie Eleny, což je v současnosti jediné živé důlní město v poušti Atacama. Továrna zrezivěla, ale důl stále funguje a dělníci do něj dojíždějí.



V roce 1996 důlní společnost město Pedro de Valdivia uzavřela. Z prázdného města se stal národní monument. Domy jsou opuštěné, některé rozebrané, obyvatelé si asi odnesli, co mohli. V některých domcích pod vrstvou prachu ležely kusy nábytku, nádobí nebo hračky.

Bez závlahy není v poušti život a bez lidské péče dostane všechno vybledlou pískovou barvu a postupně se rozpadne.
Město ale lidé udržují dál jako památník. Zavlažují park a stromky uprostřed širokých ulic. Prolézačky a kolotoč jsou pestře nabarvené a některé budovy dostávají barevnou novou fasádu. V tržnici za zasklenými okny jsou některé prodejny zakonzervované tak, jak byly v 90. letech opuštěné. Kostel je vypucovaný do dokonalosti.



Když jsme po Pedrových ulicích chodili, byli jsme tam jediní návštěvníci. Kromě nás byl v parku ještě starší pár s psíkem, kteří přijeli zalít stromy. Všude bylo slyšet hvízdání větru a občas strašidelný skřípot, když se vítr opřel do zrezivělých střešních plátů. Opakovala jsem si, že tohle město není mrtvé, protože jeho obyvatelé tu zemřeli, jen odešli, ale nebylo mi to moc platné. Město na mě působilo pořád stejně mrtvě, opuštěně, smutně a trochu děsivě.

Naproti bráně přes silnici stojí ještě sportovní stadion ozdobený olympijskými kruhy, obehnaný namodro natřeným kovovým plotem, s vraty otevřenými do silnice.

Prošli jsme si město, potom jsme se posadili na autobusové zastávce před bránou a ohřáli si na vařiči oběd, uvařili si čaj. Pak jsme pokračovali úzkou asfaltkou do Marie Eleny, která byla živá, obydlená, plná zelených stromů.




A Pedro de Valdivia stojí uprostřed pustiny, pískové, bílé a modré město v hnědavé poušti pod vypálenou modrou oblohou a stále svítícím sluncem, a jeho ulicemi se prohání vítr a písek.

Zvláštní a znepokojivé místo, které si lidé z pouště vzali a ona si jej postupně bere zpátky.





Komentáře

Oblíbené příspěvky