Návrat

V noci se mi skoro každou noc zdá o tom, jak mi rostou vlasy. Vídám se v zrcadle a sleduju, jak mi dosahují na ramena. Jak mi dosahují pod ramena.

Sedím první den v práci a je mi strašně smutno. Civím do počítače a nevím co číst, nic mě nezajímá. Vedle mě si non-stop stěžuje moje nesnesitelná kolegyně náročná na kontakt. Se mnou moc nemluví, protože mě podezírá z toho, že jsem infekční.
Kdybych to brala podle sebevědomí a pohoršení, s jakým pronáší své průpovídky, mohla bych si myslet, že vedle mě sedí nejpovolanější epidemioložka světa. Taky nejprozíravější manažerka. Možná taky jediný člověk na zeměkouli, který ví, jak by se mělo lidstvo chovat během epidemie koronaviru. Za oknem pomalu rozkvétají žlutozelené podivné kvítky javoru a převislá sakura je úplně rozkvetlá a celá růžová.

Jsem smutná z toho, že necítím žádný zájem o svoji práci. Nemám chuť se v něčem angažovat, dělat něco jiného než holou nutnost. Jsem z toho nešťastná, takhle se neznám.
Rozplývám se v chabém režimu oddělení následné péče, kterému nerozumím a nedává mi smysl. Skoro bych řekla, že podobnou beznaděj tady zažívají i pacientky. Možná jsou to jejich pocity a ne moje, nakazila jsem se daleko spolehlivěji než koronavirem. Rozhodně jsou pro mě mnohem zhoubnější. Jediné myšlenky, ve kterých dokážu najít trochu útěchy, jsou úvahy nad tím, jak bych se odsud mohla dostat. Taky vidím jistou paralelu s pacientkami.

Těším se z toho, že pracuju na straně léčebny vzdálené od autobusových zastávek. Procházku si po dvou týdnech strávených v bytě o výměře 45 metrů čtverečních užívám.

Co bude dál?


ODPOLEDNÍ EDIT: Kolegyně mi rozohněně sdělila, že Kalouska a Piráty a Milion chvilek pro demokracii financuje sudetoněmecký Landsmanschaft, jehož cílem je rozebrat si pražské nemovitosti. To mi dalo takový náraz absurdity, že se mi asi zrestartoval mozek a jsem už přítomna tady a teď. Ale je možný, že zlepšení přišlo s koncem pracovní doby.