Sounáležitost s Haruki Murakamim

Dočetla jsem knížku, ve které Haruki Murakami popisuje jak se dostal k psaní a jak píše. Knížka se jmenuje Spisovatel jako povolání. Nosila jsem ji s sebou celé prázdniny aniž bych ji otevřela, ale věděla jsem, že si ji chci přečíst. S čtením jsem začala až když mi přišla z knihovny laskavá upomínka, že uplynula maximální výpůjční doba. Tak jsem ji odnesla do knihovny a půjčila znovu.

Dočetla jsem a byla jsem nadšená. Dávalo mi to smysl, byly to přesně ty niterné poznámky z každodenního žití, které mi přijdou důležité a vyjadřují esenci autorova smýšlení. Měla jsem po přečtení (a pořád mám) takový pocit souznění s tím kdo to psal, jak popsal svoje dni, svoje myšlenkové pochody a citová hnutí. Ne ve všem to souznění cítím, to je jasný. Bylo by divný, kdyby to tak bylo.


Dočetla jsem s pocitem uspokojení - a pak jsem si přečetla doslov. Mě neznámý český autor doslovu měl očividně na celý text úplně jiný pohled než já - strhal knihu jako laciné divadlo, kdy Murakami jen mlží a dává na odiv svou výjimečnost, chlubí se a nesděluje nic podstatného. Ten pisálek tam na 3 stranách A5 provedl komplexní diagnostiku spisovatelovy osobnosti s poměrně nelichotivým výsledkem (trochu přeháním, ale ten chlap mě fakt rýpl do živého). Vpodstatě jsem se tam dozvěděla, že Murakami předkládá texty, které nemají žádnou hodnotu a zvráceně vyprázdněná současná společnost mu to žere i s navijákem. Že to není opravdové.

Jenom bych chtěla říct, že jsem od Murakamiho četla jen dvě knížky a obě ve mě ještě dlouho doznívaly, dotkly se mě tak, že na to nedokážu zapomenout.

Budu až tak neskromná, že řeknu, že s Murakamim - ačkoliv jej neznám - cítím jistou sounáležitost.
Řeknu to tak, protože to tak vnímám. Cítím sounáležitost i třeba s Patti Smith nebo i s Carlem Jungem, mám-li zůstat u autorů trochu známějších děl. Jsou to lidé, kteří se po zralé úvaze rozhodli napsat jak to v sobě doopravdy mají. Původně jsem chtěla říct - a bez příkras se to dotýká samé podstaty existence, ale pak mi to přišlo trochu nefér. Nechci podezírat všechny ostatní autory z neupřímnosti. Mnoho z nich se jistě svým způsobem také dotýká podstaty existence, ale na místě, které s mým chápáním hodnot a podstaty existence příliš nerezonuje. A tak napíšu - jejich texty jako jedny z mála oslovují to, co je pro mě opravdu zásadní.

Když se nad tím zamýšlím, a činím tak i v kontextu posledního setkání terapeutického výcviku, je pro mě opravdu obtížné s někým sounáležitost pocítit. Tedy spíš je těžké cítit, že někdo jiný cítí sounáležitost se mnou. Že mě chápe, že dokáže oslovit moje hodnoty. Já sama se teprve učím, jak cítit sounáležitost sama se sebou, ale vlastně zjišťuju, že to dávno umím. A i když si často přijdu jako cizinec v lidském světě, jako někdo kdo žije mezi lidmi a proto přijal jejich hodnoty, ale sám to má trochu jinak, jsou chvíle, kdy se tenhle pocit vytrácí.


S odstupem několika dní zjišťuju, že pro mě napsání tohohle textu mělo velkou terapeutickou hodnotu. Pomohlo mi uvědomit si, že to že jsem se dlouho cítila jako oběť, na kterou okolí reagovalo neporozuměním, není tím, že bych skutečně oběť byla, ani lhostejností těch, kteří mě obklopovali. Objevuju v sobě jistou jemnou ale všeprostupující tendenci oponovat. Ne z principu, spíš proto, že vždycky vidím i další alternativy. Možná je tahle síla to, co všem kolem mě zabraňuje vidět mě jako chudinku, i když jsem sama sobě jako chudinka dost často připadala. Co zvenčí vypadalo jako místy až nemístné sebevědomí byl z mého pohledu zápas o vlastní existenci.

Hodně dlouho jsem čekala na to, až zvládnu cítit pochopení pro svoje blízké, jejichž reakce na sebe jsem vnímala jako opuštění nebo lhostejnost. Případně mi v zoufalé snaze mě zachránit před neštěstím, do kterého jsem se z jejich pohledu nevyhnutelně řítila, vymlouvali můj pohled na svět. Pro mě to bylo strašný. Ale teď začínám vidět, že pro ně to asi taky nebylo jednoduchý.

V tomhle posunu mi pomohl autor doslovu, který mi ukázal, jak bouřlivou reakci může v některých lidech vyvolat to, co je z mého pohledu lidské, neškodné a upřímné.


Komentáře

  1. Čtu ten Váš text stále dokola a přemýšlím,co mám sílu.Je to ozdravné.
    Často s Váma cítím sounáležitost.
    Děkuju,že sdílíte tyhle Vaše myšlenky.
    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Je pro mě zvláštní a příjemný číst že se mnou cítí někdo, kdo mě zná jenom prostřednictvím toho co píšu.

      Vymazat
  2. Od Murakamiho jsem četla tři knihy a ta poslední O čem mluvím, když mluvím o běhání mě od dalšího čtení odradila. Vykreslil sám sebe tak, že mi byl protivný. ( s doslovem v některých částech zase souzním já) . Ale o to vůbec nejde. Líbí se mi, Jitko, váš postřeh o naprosto různých názorech na jednu věc. Jak si tyhle věci bereme osobně . Pokud s něčím nebo někým názorově souzníme , bereme to částečně jako útok na naši inteligenci, úsudek. A pak se ptáme, jsem takový debil nebo naivka, že to vidím jinak? Já to zažívám poměrně často, protože se pohybuju mezi mezi lidmi s velmi odlišnými názory ( na politiku, umění, výchovu). Lidmi, kterých si vážím a o to víc mě někdy dokáže srazit, znejistit, pobouřit jejich názor. Tím hůře, že jsou diskuse na přímo a vyžaduje se od mě okamžitá reakce. A tak se učím vnímat. Vyzobat perly a ostatní hnůj nechat plavat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem to tady spíš myslela ještě hlouběji, jako zpochybnění správnosti své existence, protože se mi to dělo fakt od mala, takže jsem z toho získala pocit, že na svůj názor nemám ani právo. To co popisujete - pochybnost o správnosti vlastního úsudku nebo postoje - znám taky, spíš z poslední doby. Ale o to taky nejde. Je to zvláštní jak snadno se dokážeme od druhých distancovat když se nás něco dotkne i když mimo tuhle jednu věc nás mohou obohatit. Snažím se to překonat. Ale u některých lidí se mi to ještě nedaří.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky