Rozpracováno...

Seděla jsem v kuchyni u stolu a dodělávala zakázku na Fler (mnoho, mnoho srdíček!) a těšila jsem se na to, až budu mít zakázku hotovou, odeslanou a budu o ní moct hezky poreferovat někde na sociálních sítích.



Docela mě to zarazilo. Co je to vlastně za zvyk, ukazovat jenom hotové, dokončené projekty? Chci být viděna perfektní? Možná mám obavu, že když ukážu něco rozpracovaného a pak to nedotáhnu do cíle, usvědčím tím sama sebe z toho, že jenom rozdělávám a nic nedokončím. Což je výtka, která mě pronásledovala celé dětství a dospívání, ty všechno jenom rozvrtáš a jdeš od toho, a rozhodně se jí nechci vystavovat znovu.

Jenže co když na to teď koukám jinak? Co když mi jde spíš o cestu, vyzkoušení, techniku, a konkrétní cíl je fajn, ale ne nejdůležitější?

Taky se trochu stydím, protože jsem se zařekla, že budu ukazovat věci opravdové, tak jak jsou, ale teď jsem se přistihla, že sice nelžu, ale taky úplně neříkám celou pravdu. Nechci diskutovat o tom, nakolik je možné druhým zprostředkovat vlastní prožívání, to teď intenzivně studuji ze všech směrů a předběžný závěr je, že ho nedokážu dost dobře zprostředkovat ani sama své vědomé mysli.

Je mi jasné, že každý profil na jakékoliv síti je určitý obraz vytržený z celkového bytí jedince, vždycky nějakým způsobem stylizovaný. Otázka je, jak chci stylizovat a jak moc chci být při tom upřímná. Jestli ten obraz vytvořit jenom z nejfotogeničtějších momentů nebo trochu riskovat domnělou důstojnost a trochu si podrýt svůj narcismus a ukázat i ty jiné věci.

Moje oblíbené razítko/šablonu monstery už znáte. Co s ní ale bude dál?

Protože, přiznejme si to, život je ve většině svých momentů nefotogenický, útržkovitý a nedává tak úplně smysl. To jen při pohledu v čase zpět se dá vysledovat tenká linka jakoby předem nakreslená, která spojuje životní události. Prezentovat myšlenku po myšlence, obraz po obrazu, povede v lepším případě k dadaismu, v průměrném k nudnému zahlcení a v horším k psychóze. Vnímat všechno tohle, užít si to a pak to zhustit v určitém (více či méně symbolickém) vyjádření, to je úkol, který sama sobě dávám.

Můj život sestává velkou většinou z rozpracovaných záležitostí. Neukliditelný byt ve stadiu čekání na skříň, sbírání praxe a znalostí k atestaci, nakoupené nářadíčko na vyšívání, mnoho plánů na nové origami, prázdná fotoalba a milion fotek a fotorůžky v krabici, vyrobená razítka a barvy na textil připravené k ozdobení látkových tašek, rozepsané blogové příspěvky, nápady inkubující se v myšlenkách...takhle bych mohla pokračovat donekonečna.

Srdce na dlani prostě...

A proto...víc toho, na čem pracuji, i když třeba nedodělám! Protože takový je můj život.

Komentáře

Oblíbené příspěvky