Změna programu vyhrazena

Jsem nemocná. Vzala jsem si sickday a povaluju se v posteli s přímým, sluncem ozářeným výhledem na haldy oblečení, které pokrývají většinu vyvýšených ploch v našem bytu. Na podlahu oblečení naštěstí zatím ještě nedoteklo a skříň je ve výrobě.
V tuhle chvíli si myslím, že důvodem mojí pracovní neschopnosti není ani tak viroza (i když i ta měla svůj podíl a ten únik do odpočinku mi umožnila), jako spíš důsledky mé počínající individuální psychoterapie. Chtěla jsem tam začít mluvit úplně o něčem jiném, ale po prvních pěti větách jsem se dostala k rodině a tam jsem už zůstala. Bylo a je mi jasné, že domov a rodina jsou místa, kde mám šrámů a zahnisaných zranění úplně nejvíc a bude třeba se do toho pustit. Ale. Proč teď? Cožpak nemám svých starostí dost? (Očividně jich mám právě tak akorát, aby se k nim ještě mohla začít šťourat ve starých programech a objevovat, jak na mě působí.sakra.fakt.na.každým.kroku!)

Sedím v posteli obložená peřinami a trpím jak zvíře. Ne však po fyzické stránce. V přímém přenosu pozoruju boj mezi sebou a svojí mámou, která už je mimochodem skoro 4 roky po smrti. Normálně bych jela zcela klidně za sebe a koukala na ten bordel až do aleluja, ale jak se při terapii dostaly moje leta (zvenčí) budované struktury blíž k povrchu, nastává konflikt.
Moje tělo, moje hlava a všechna logika věci tvrdí, že jsem si vzala sickday proto, abych si odpočinula, poslouchala svoje tělo, jestli mu je dobře nebo ne, a chovala se podle toho.
Ta druhá část, introjekt, zcela efektivní a odlidštěný program, který pracuje nezávisle na situaci, mě častuje palbou pronášenou s takovým despektem, se kterým by nemluvila ani o Kajínkovi (protože Kajínek je hajzl ať už to udělal nebo ne, ale o tobě jsem si, holčičko, myslela, že by z tebe mohl vyrůst slušnej člověk!): jen se na to podívej, jak můžeš žít v takovým bordelu, je mi z tebe nablití, okamžitě se seber a běž to uklidit, tak blbě ti neni abys tohle nezvládla!!!
Nejde o to, že ten bordel není nijak extrémní, že nemá smysl se moc snažit, protože bez skříně pro ty věci stejně nemáme úložné prostory, že to tady leží už pěkných pár dní, takže to jeden dva dny navíc sotva změní; koukej se zvednout a udělat pořádek!

Je dost zajímavé to sledovat, a taky dost náročné, zcela fyzicky se mi z toho, co se ze mě vynořuje, točí hlava. Nevědomost je v krátkodobém horizontu velmi pohodlná. Člověk prostě dělá to, co musí, nepřemýšlí nad tím, ani neví, že musí, prostě to tak je, nejde to jinak. Vědomí toho, co se ve mě děje naopak přináší možnost volby, zpočátku bere energii, když dochází ke konfliktům mezi různými nekompatibilními částmi a programy v psychice, ale ve výsledku vede ke svobodě.

Jako dobrá metoda vypořádávání se s rodinnými "poklady" mi teď funguje probírání a uspořádávání starých fotek

Napsáno koncem února, v době, kdy jsem měla pocit, že mě všechny ty věci kolem mě a ve mě nadobro udolají. Teď se cítím mnohem líp, mnohem svobodněji.