Víkend v parku

Chodím na kurz krizové intervence, takže v Bohnicích trávím i víkend. Baví mě to. Sedíme na příšerně neergonomických konferenčních židlích (ze kterých po pár hodinách bolí celé tělo) ve vile z přelomu minulého a předminulého století a slunce nás provokuje skrz pruhaté záclony. Občas kolem projede blikající sanitka na příjem a pak k nám na oddělení. Prožíváme situace. Někdy je to živé a paralyzujcí. Modelujeme hovory, sedíme zády k sobě, abychom se neviděli, a děláme, že si telefonujeme. Role v hovoru dokáže člověka úplně pohltit. V tu chvíli jsem bezradným dítětem, které hledá zastání. Je tak snadné vrátit se v čase zpátky. Mám strach, že se už nehodím na přátelské povídání s lidmi. Ale spíš je to jenom (mo)mentální indispozice. Když jsem v koncích, používám cizí slova. Večer piju víno a utrácím zcela s rozmyslem. Jsem blázen do avokáda. Chodím domů s podivuhodně jasnou hlavou. Práce je v posledních dnech těžká a je jí hodně, ale ani mi to moc nevadí. Až na je vidět, že jste tu krátce, paní doktorko při projevu jakékoliv empatie v nevhodnou dobu. Primáři jsou taky lidi, všechno to chápu, ale to neznamená, že mi to nemůže vadit. Líbí se mi chodit samotné na vizitu a vykecávat se o nemedicínských tématech. Ale šířeji vzato, cokoliv přijde na přetřes je důležité. Šlechtické tituly, cítění vlastní změny i transsexualismus. Když je rozum oslabený, vystupuje na povrch intuice a to se pak dějí věci. Neví se, odkud téma přišlo, ale je tady. Náhodou zcela zapadá do kontaxtu. Já ale vím svý. Líbí se mi být lehce přisprostlá a nekorektní. Protože život takovej je. I když se popíše odborně.

Když dojdou duševní síly, je čas pozorovat , co se děje za oknem.



Komentáře

Oblíbené příspěvky