Rok v knihách - 2023

Přišel čas hodit za hlavu staré křivdy spáchané v nevědomosti, odpustit a jít dál.

Co jsem to vlastně chtěla vyjádřit?
Barvy léta v kopcích, pocit uchozených nohou nebo nesmírný rozměr krajiny v místě, kde České Středohoří přechází v nížinu; rozměr jak v prostoru, tak i v čase.

Hloubku modrého nebe, které se klene nad letně línou a krásnou krajinou, zatímco debatujeme o tom, že kvantový princip neurčitosti je vlastně fajn, protože představa přesně vypočitatelného a předpověditelného světa je nudná až depresivní. A jíme třešně.

Pohled z jeskyně pod hrádkem, ve které nocujeme a vaříme večeři a velkou dírou v pískovcové stěně pozorujeme, jak vytrvale prší do louky plné rozkvetlých bílých miříkovitých rostlin. Zapadá slunce a lososově oranžové světlo vycházející ze škvíry v břidlicově šedých mracích barví trávu na nepopsatelnou šťavnatou zelenožlutou.

Vesnice působící dojmem, že samy vyrostly, spíše než že by je vystavěli lidé. Lilie v zahradách a květenství trav na loukách plná duhových kapiček rosy. Tady v noci tancovaly víly.

Dlouhou cestu deštěm a vzrostlým smrkovým lesem, na které nás poháněl nevyslovený záměr vyšplhat na hrad Kalich. Chůze v mracích a nedostatek dechu, špatné značení a příliš dlouhé kilometry. A potom odměna v pohledu na bouřku procházející údolím pod námi, duhové sloupy označující místo nalezení pokladu (poklady putují, zdá se), západ slunce za horou, nekonečně dlouhé stíny a mlha honící se pod vrcholem.

Máme každá svou vlastní soukromou kruhovou duhu kolem hlavy.

Spaly jsme na rozhledně, v jeskyni, na hradě Jana Žižky i na skále nad Labem a frekventovanou kupeckou stezkou. A ten závěrečný pohled na pohoří rozpouštějící se s nížině, prastaré kouzlo krajiny, kterou Christian Norberg-Schulz nazývá kosmickou, ten je důvodem, proč jsem tuhle cestu vybrala. (viz první obrázek)