Dlouhovlasá

Povídání o tom, jak mi rostly vlasy, postupně jsem objevovala, co je pro ně dobré a co ne, a jak jsem nakonec přestala používat šampon.


Jako malá jsem chodila z pánského kadeřnictví se sestřihem na pána a náladou pod psa. Spolužačkám ve školce jsem těžce záviděla jejich hřívy, ovšem doma mě vždycky nechali ostříhat zase nakrátko. Prý kvůli praktičkosti. Praktické to bylo, to jo, v bazénu jsem vždycky byla ve skupince s klukama, protože jsem si stejně jako oni nemusela sušit háro a tudíž jsme se mohli koupat déle. Ovšem za ty vlasy to nestálo. Ještě dlouho jsem podezřívala mami a babi z nedůvěry k dlouhým vlasům, protože ani jedna z nich nikdy neměla delší než po ramena (jedna s jemnými polétavými vlasy a druhá vychovaná na socialistických vzorech natrvalených družstevních soudružek padesátých let). Tato konspirační teorie nebyla dodnes vyvrácena, protože babi se mně vyptává, jestli bych nechtěla alespoň půlku ustříhnout pokaždé, když se před ní češu.

roztomilá, není-liž pravda?

ovšem tohle je stylový!

 Přibližně ve třetí třídě vyšší místa dovolila mým vlasům trochu vyrůst - po dlouhém přemlouvání a prvním poznání, že u kadeřnice znamenají "konečky" minimálně 5cm (což je při celkové délce vlasů 10cm pořádná rána). Jako zásadní milník z této doby si pamatuju, že jsem si v místním sídlištním papírnictví/drogerii koupila za své pětikorunové kapesné třpytivé gumičky a vyrobila si s nimi (konečně!) dva pidiculíčky.


No ale rostlo to pomalu až hrůza. Zato však kvalitní. Mami pořád vykládala, jak by se ostříhala na ježka, mít vlasy mojí hustoty. Nechápu.

V sekundě mě popadla prudká touha nechat si udělat světloučký melír, což bylo tehdy velmi v módě. Mami mi to rezolutně zakázala, což jsem vnímala jako úzkoprsou nespravedlnost, protože ona melír měla. Zpětně ovšem tento zákaz hodnotím velmi pozitivně. Mám pocit, že jinak bych zbytky melíru měla na koncích vlasů dodnes. Je taky fakt, že dotyčné omelírované slečny vypadaly trochu jako předčasně zešedivělé. Alepoň jsem si po důkladném studiu dostupných materiálů (knížek o střizích a účesech z knihovny) nechala vlasy trochu sestříhat. Hodně přibližně vzato to bylo v letech 2004-2005 a nejdelší vrstvy vlasů mi dosahovaly kousek pod ramena. A něco jako melír vlastně taky mám - vlasy mi na sluníčku hodně světlají a vypadají potom hezky tónovaně. Od přírody :)

Jak mi vlasy postupně přibývaly na délce a objemu, začínala jsem přemýšlet o tom, jaké mycí a pečující prostředky na ně používat. Konce jsem totiž měla hodně suché, lámavé a třepivé, časem mi šampony začaly vysušovat i kůži hlavy a ta po umytí tak dva dny nesnesitelně svědila. Kůži na celém těle i obličeji mám hodně suchou, takže se není co divit. Používala jsem v té době šampony a masky z drogérie, které slibovaly péči o dlouhé a suché vlasy - zajména Gliss Kur a Syoss. Ovšem výsledky byly značně diskutabilní. Projížděla jsem různá vlasová fóra a stránky, ale jak už to tak u diskusí bývá, každý se bije za to co mu vyhovuje a nějaký jednoznačný závěr pro tápajícího nováčka není k dispozici. Časem mi dost začala vadit "plastová" konzistence šamponů, o maskách ani nemluvě.
Další problém se vzápětí připojil. Moje vlasy jsou nadýchané a vlnité a většinou dosti suché, tato kombinace vede k ďábelskému zacuchávání kdekoliv a kdykoliv. U kratších to nevadí, ale s postupující délkou se česání stalo velmi bolestivou záležitostí. Vlasy rostly a rostly...

Před třemi lety byla situace taková (patová), že jsem si vlasy myla tak jednou týdně, a to s odporem, protože mi to nebylo příjemné a trvalo věčnost, než vlasy uschnuly. Česala jsem se maximálně 2x za týden, rozčesat hřívu dlouhou pod pas už dost bolelo. Neuvažovala jsem o tom, že bych se ostříhala, ale byla jsem z toho stavu docela nešťastná. Taková nedobrovolná divoženka (i když uvnitř jsem divoženka zcela dobrovolně)

Změna přišla naráz v obou problematických bodech. Kamarádka na třídním srazu mluvila o tuhém šamponu - zaujalo mě to, projela jsem Fler a zakoupila šampon a kondicioner od Bon Savon. Zázrak! Žádný plastový pocit, žádná přesušená kůže. Na frontě česání mě zachránil Tangle Teezer, také zvaný Vilém Oranžský. O tomhle šikovném kartáči jsem tehdy už četla a hodně jsem o něm přemýšlela. Diskusní fóra na něj však měla rozporuplné názory a já jsem si nebyla jistá, zda do něj ty horentní tři stovky investovat. Všechno rozlousklo osobní vyzkoušení při jedné kolejní párty.
K tvaru kartáče (bez rukojeti) jsem byla zpočátku značně skeptická, ale časem se velmi osvědčil. Díky absenci rukojeti je česání mnohem šetrnější, protože rukojeť slouží jako páka, se kterou můžete použít víc násilí než samotnou rukou a vytrhat/potrhat mnohem víc vlasů, aniž byste to v té ruce dopředu cítili. Bez rukojeti nemůžete tak dobře zabrat, to je pravda, ale nemyslím si, že by to bylo na škodu. Naučíte se díky tomu být k vlasům hodnější a mechanicky je neničit. Stačí jiné vnější okolnosti, které je ničí až až - třeba zipy, hrubé látky, dveře, náušnice a spol.
Efekt šetrného česání a mytí je znát nejen na mém dobrém pocitu, ale i na kvalitě vlasů. Zatímco předtím jsem po dvou letech bez sestřižení musela zajít ke kadeřnici s příšernými orvanými konečky, za tři roky se mi teď jen lehce ošoupaly a třepí se jen sem tam nějaký.

Z návštěvy kadeřnice jsem měla strach. Bála jsem se, že mi bude chtít umýt hlavu tím svým dryjákem a pak se mi vrhne na vlasy stylem "nasadíme kartáč k hlavě a co se cestou dolů nerozčeše, to vyrveme", jak má ve zvyku. Myslím, že by se zasekla někde u uší. Naštěstí se mé obavy nenaplnily, s kadeřnicí jsem se domluvila, učesala se sama a nechala si zastřihnout jen konečky. Tentokrát mě těch 5 cm rozhodně nezdrtilo.

Od té doby jsem si myla vlasy stále jednou týdně (protože to častěji nepotřebovaly) a česala, když jsem si na to vzpomněla (což stejně není příliš často). Příběh by mohl pokračovat stejně šťastně až do smrti, kdyby...

....se z hlubin internetu nezačaly nenápadně vynořovat skazky o no poo metodách (tedy no shampoo - mytí vlasů bez šamponu). Zpočátku jen jako kapičky z jasného nebe, ale postupem času se spojily v solidní déšť.
To je něco pro mě! Ideový podklad no poo mě velice láká. Proč bych si měla na povrch těla patlat zbytečné detergenty, když je možné vlasy umýt přírodními prostředky, případně je nechat, aby se čistily samy?
Teorii tady nebudu rozebírat, protože to už mnohem kvalifikovaněji udělali jiní. Například Šárka, která provozuje nopooshop, Jantar z Back on Trees (poprvé a podruhé) nebo InHair Akademie. Jen bych znímila, že do sody bych asi nešla, musí se dát pozor na dostatečnou neutralizaci a řekla bych, že je to na vlasy zbytečný dryják.
Původně jsem myslela, že počkám, až dopotřebuji tuhé šampony a potom si pořídím marocký jíl. Kolem Vánoc jsem ale několikrát vynechala mytí hlavy a řekla jsem si, proč rovnou nevyzkoušet nejextrémnější metodu - mytí pouze vodou. Tedy vlastně jsem doufala, že mýt si budu vlasy vážně jen zřídkakdy (protože to nekonečné odkapávání vody z konečků, které ne a ne uschnout mě fakt nebaví) a většinou si budu nečistoty z hlavně vyčesávat. Avizované zhoršení mastnoty vlasů se nedostavilo, u kořínků se po měsíci opravdu už skoro nemastily, ovšem na asi 10 cm od hlavy zamaštěnost přetrvávala. V březnu jsem vyměkla a pořídila jsem si marocký jíl. Teď kombinuju jen hřeben a jíl, pokud se to tak dá nazvat. Vlasy si nemyju tak dlouho, jak je to koukatelné a když už není zbytí, zkulturním je jílem. Musím říct, že je účinky jsou opravdu sympatické, protože vlasy po třech týdnech bez mytí vypadají líp než po týdnu v době, kdy jsem používala šampon.
S jílem je vážně sranda. Zjistila jsem, že mě nesmírně baví se ve vaně zapatlat jako prase divoké, hezky celou hlavu, protože jíl je vhodný i jako čistící maska na obličej.

A tak si žiju. S jílem, octem, želatinovou maskou (nejlepší!), Vilémem Oranžským a vlasy pod zadek, o kterých by mě dřív nenapadlo ani snít. Daří se mi dobře.

Řekla bych, že pokud vám něco, byť jen málo, nesedí, je dobré podrobovat zaběhnuté metody důkladnému zkoumání a ponechat si jen to, co vám opravdu vyhovuje. Pro každého je to něco jiného. A tohle univerzální pravidlo je možné aplikovat na všechno v životě, ne jen na vlasovou péči :)


Závěrem bych ještě podotkla, že mi dalo velkou práci najít fotky ilustrující délku mých vlasů. Většinou je nosím v drdolu, jehož objem uspokojivě narůstá. Čímž se pravděpodobně dostávám k důvodu, proč si nechávám vlasy pořád růst - líbí se mi velké uzly a drdoly a vycpávání všelijakými pomůckami považuji za poněkud trapné. Posupně jsem přestala používat různé skřipce a další rafinovaná udělátka a po většinu času si vystačím s jednou jehlicí.
Zamotané vlasy tak trochu symbolizují mě samotnou. Překvapí, ovšem je toho, kdo se dívá pořádně a nenechá se strhnout prvoplánovostí.

Neřekla bych, že vyfotit si vlasy na samospoušť je taková fuška! Ovšem mám teď alespoň představu, jak vypadám zezadu.


Za inspiraci děkuji Myyně a diskusi pod jedním z jejích kosmetických přehledů :)