Trpělivost

Neurčitost je jeden z nejobtížnějších stavů, které mě mohou potkat. Čekání na vnější okolnosti, které musejí dojít do bodu zvratu svým vlastním tempem, čekání na cizí rozhodnutí. Bez-určení. Trpělivost nebývala mou silnou stránkou.
Nebyla jí ani tentokrát. Chtěla jsem vědět jak budu dále žít a chtěla jsem to vědět hned.
Nejprve jsem bojovala se vztekem a ukřivděností, která ani nebyla moje, ale mých spolužáků. Protože mě nikdo nic neudělal. Nebyla jsem odmítnuta a necítím se buzerována tím, že musím chodit do školy. Jen jsem v sobě měla obrovský odpor vůči vnějšímu běhu událostí, který se líně vleče a nekorespondoval s mojí vnitřní dynamikou. Chtěla jsem napsat dopis a mít ho napsaný hned, ale ve výsledku je ten dopis konečným efektem dlouhého, náročného a důležitého procesu, který se uvnitř mě odehrál. A odehrává. Nechci zastavit, spíš jej přiživuji, putuji hlouběji a hlouběji do sebe, ujasňuji si co je mi vlastní a co jsou jen obrazy promítnuté zvenčí. Camera obscura. Mnoho dalšího, co nelze popsat slovy a symboly pro to ještě nemám hotové.

Stalo se, že odpor zeslábl a odplul pryč. Začala jsem si užívat tu neurčenost; co mi dřív bylo překážkou a bránilo v postupu na sobě teď nese tíhu vnějšího světa a dovoluje mi snít sen o vlastním nitru a povaze podivných a důležitých věcí v životě. Když není práce venku, je možné a žádoucí věnovat se interiéru.

Trpělivost pochází ze stejného druhu postojů jako pokora. Je oceňována a nezřídka vyžadována, zejména těmi, kdo si svou náročnou cestou už prošli a museli ji vybojovat. Takoví předpokládají, že obě tyto vlastnosti musejí být adeptovi dány z povahy jeho povahy, aby mohl uspět. Často zapomínají na své vlastní dřívější pocity, ať už tehdy vyjádřené nebo nevyjádřené. Jenže pravá trpělivost není jen pouhá nečinnost, je to vědomé zklidnění zapříčiněné poznáním, že ačkoliv jsem učinila vše, co je v mých silách, události mají vlastní řád, který není možné uspěchat. Musí vycházet zevnitř. Rainer Maria Rilke si prý postěžoval (a to prosím v 1. polovině 20. století!), že trpělivost je vlastnost, které se současnému světu dostává nejméně. Pravděpodobně měl pravdu. Ovšem nemohu hodnotit, jestli je to špatně nebo ne. Lidé se z dřívější všeobecné a často násilné pokory a trpělivosti museli vytrhnout a zkusit si nekontrolovaný rozlet, aby mohli získat nadhled a snad i moudrost a poznat, že některé věci nelze vůlí ovlivnit, ať se snaží sebevíc. Časem k tomu snad dojdou. Vlastně je to jako lidský život ve velkém.

Dlouho jsem měla pocit, že měřítkem úspěchu v nějakém oboru je věk, ve kterém člověk dosáhne nějakého cíle. Čím vyšší cíl v čím nižším věku, tím lépe. Před časem jsem si uvědomila (a uvědomila znamená, že jsem s tím vnitřně srozumněna, ne že to mozek ví, ale neví, co s tím), že a) je to důsledek posedlosti vnějšími a objektivními skutečnostmi, b) nevypovídá to nic o kvalitě osoby ani díla a hlavně c) jsou oblasti, ve kterých to neplatí i kdyby to v jiných byla nakrásně pravda - k některým zjistěním se člověk musí prožít a zkušenosti v takovém případě nelze nahradit. Dravý a dynamický mainstream nám ukládá stanovovat si cíle, plnit úkoly a dosáhnout jich v co nejkratším čase. Efektivně, pokud možno.
Poměrně dost se mi ulevilo, když jsem zjistila, že objektivita a efektivita nemají v individuálním prožívání co dělat.
Je to jako když se klec rozpustí a člověk zjistí, že uvnitř sebe obsahuje celý svět. Zbytek života najednou dostane dobrodružný náboj, je plný nepředstavitelných možností. Svět už byl objeven, jakékoliv nejdivočejší představy o tom, kde se budete pohybovat a kde žít si můžete vygooglovat a podívat se. Ovšem vnitřní krajiny, ó jé, jak mlhavě a poeticky popsané ty jsou! O kolika z nich ještě nikdy nikdo nereferoval.

Všechno tohle už bylo mnohokrát napsáno lidmi, kteří ušli delší cestu než já, obecně se to ví, ovšem když to víte i vy sami, myslím opravdu víte, je to jako východ slunce nad neznámou krajinou, jako svět v kapičce rosy, jako když vstoupíte do obrovské knihovny a cítíte, co všechno tam na vás čeká.


Jo, a neučím se. Nelituju toho a neříkám, že bych měla, ale něco mi do toho vždycky vleze. Minulý týden by důležitý a kdybych probíhající procesy násilně zakryla učením, probíhaly by ještě dlouho a znepříjemňovaly mi život. Teď, co jsem dočetla knížku o synchronicitě, to snad půjde.


Oscarová píseň, pro běhání mrazu po zádech: