První pohledy na Stockholm
Když letadlo klesalo nad Stockholmem směrem k letišti Arlanda, vypadalo město i okolní krajina jako by je někdo roztrhal. Kdosi nepozorný, nebo možná někdo, kdo velmi dobře věděl, co dělá, napínal tenkou a křehkou slupku zemského povrchu až popraskala a do puklin natekla voda. Kolem nich vyrostly lesy a domy a někdo obezřetný vysázel mezi ostrovy spoustu mostů. Alespoň tak to z výšky vypadalo. Jako hřiště obřího dítěte. Z takové výšky se všechno zdá být velmi plochým.
Letadlo se naklonilo, zahlédla jsem dva mosty vedoucí hned vedle sebe. Jeden byl podobný hadu s cihlovými šupinami a podepřený několika betonovými sloupy, jeho souputník vypadal jako viadukt z doby římské. Udělala jsem si do svého vnitřního zápisníku poznámku, že se na ně musím jít podívat.
Poté, co jsem se vymanila z letištního parku a nasedla na autobus, jehož řidič uměl anglicky (stejně jako všichni ostatní řidiči), rozjeli jsme se do krajiny, která skladbou rostlinstva velmi připomíná Šumavu. Až na to, že tady jsme cca 50 m n. m. Ve vlaku jsem si četla a centrum Stockholmu mě zastihlo zcela nepřipravenou. Zvedla jsem hlavu a bylo za oknem. Budovy v barvách rudek, kterými pravěcí lovci malovali ve svých jeskyních, okrové, hnědé a červenohnědí, tyčící se nad klidnou vodou jezera. Sklo a cihly, mosty a bílé tečky všudypřítomných člunů.
Čekala jsem neosobní strohost a dostalo se mi elegance. Vyšla jsem na povrch a nestačila se divit. Neskutečné množství jízdních kol. Ale ne horských jako u nás. Takových těch pravých, starobylých, městských. Na nich se v plném provozu ve zvláštních pruzích na vozovce vezou pánové v oblecích, dámy v sukních a elegantních botkách, puberťáci s obrovskými barevnými sluchátky kolem krku. Švédové jsou podle všeho blázni do modré barvy, modrobíle kostkovaných košil a modrobílých proužků na čemkoliv si vzpomenete. Nedivím se, že je švédský design proslavený. Ono je to tady takové jednoduše designové skoro všude.
Večer jsem se vydala na krátkou procházku pro mléko; vrátila jsem se po čtyřech hodinách, potmě a bez mléka. Zato jsem se stihla ztratit v podezřelé čtvrti (později se ukázalo, že je podezřelá pouze po setmění, a to ještě nijak moc) a nasbírat spoustu úchvatných pohledů na staré domy odrážející se ve vodě, to vše při západu slunce. Půl hodiny rozjímat opřená o vyhřátou cihlovou zeď údajne nejstarší budovy ve městě, královského pohřebního kostela z roku 1290. Poslouchat pleskání všudevisících vlajek ve všudevanoucím větru.
Nevylučuji, že mé vyprávění je a bude lehce neobjektivní. Já jsem se totiž do toho města zamilovala na první pohled. Představuje pro mě čistou eleganci, přesně tu eleganci, jejíž nedostatek v českých zemích mě poslední dobou tolik popouzel. Je to jako balzám na rozbité představy o vkusu.
Jistě má své problémy a nedostatky, každé místo je má, ovšem při letním pobláznění neřešíte. A tohle je takový měsíční románek v období babího léta, nejkrásnějším čase v roce. Co víc si přát.
Když jsem si ráno šla do kuchyně uvařit čaj, nestačila jsem se divit. Pod oknem se v ranním slunci krásně vyjímaly ty dva mosty ze včerejška, ani ne půl kilometru daleko.
Welcome to Stockholm.
Letadlo se naklonilo, zahlédla jsem dva mosty vedoucí hned vedle sebe. Jeden byl podobný hadu s cihlovými šupinami a podepřený několika betonovými sloupy, jeho souputník vypadal jako viadukt z doby římské. Udělala jsem si do svého vnitřního zápisníku poznámku, že se na ně musím jít podívat.
Poté, co jsem se vymanila z letištního parku a nasedla na autobus, jehož řidič uměl anglicky (stejně jako všichni ostatní řidiči), rozjeli jsme se do krajiny, která skladbou rostlinstva velmi připomíná Šumavu. Až na to, že tady jsme cca 50 m n. m. Ve vlaku jsem si četla a centrum Stockholmu mě zastihlo zcela nepřipravenou. Zvedla jsem hlavu a bylo za oknem. Budovy v barvách rudek, kterými pravěcí lovci malovali ve svých jeskyních, okrové, hnědé a červenohnědí, tyčící se nad klidnou vodou jezera. Sklo a cihly, mosty a bílé tečky všudypřítomných člunů.
Čekala jsem neosobní strohost a dostalo se mi elegance. Vyšla jsem na povrch a nestačila se divit. Neskutečné množství jízdních kol. Ale ne horských jako u nás. Takových těch pravých, starobylých, městských. Na nich se v plném provozu ve zvláštních pruzích na vozovce vezou pánové v oblecích, dámy v sukních a elegantních botkách, puberťáci s obrovskými barevnými sluchátky kolem krku. Švédové jsou podle všeho blázni do modré barvy, modrobíle kostkovaných košil a modrobílých proužků na čemkoliv si vzpomenete. Nedivím se, že je švédský design proslavený. Ono je to tady takové jednoduše designové skoro všude.
Večer jsem se vydala na krátkou procházku pro mléko; vrátila jsem se po čtyřech hodinách, potmě a bez mléka. Zato jsem se stihla ztratit v podezřelé čtvrti (později se ukázalo, že je podezřelá pouze po setmění, a to ještě nijak moc) a nasbírat spoustu úchvatných pohledů na staré domy odrážející se ve vodě, to vše při západu slunce. Půl hodiny rozjímat opřená o vyhřátou cihlovou zeď údajne nejstarší budovy ve městě, královského pohřebního kostela z roku 1290. Poslouchat pleskání všudevisících vlajek ve všudevanoucím větru.
Nevylučuji, že mé vyprávění je a bude lehce neobjektivní. Já jsem se totiž do toho města zamilovala na první pohled. Představuje pro mě čistou eleganci, přesně tu eleganci, jejíž nedostatek v českých zemích mě poslední dobou tolik popouzel. Je to jako balzám na rozbité představy o vkusu.
Jistě má své problémy a nedostatky, každé místo je má, ovšem při letním pobláznění neřešíte. A tohle je takový měsíční románek v období babího léta, nejkrásnějším čase v roce. Co víc si přát.
Když jsem si ráno šla do kuchyně uvařit čaj, nestačila jsem se divit. Pod oknem se v ranním slunci krásně vyjímaly ty dva mosty ze včerejška, ani ne půl kilometru daleko.
Welcome to Stockholm.
Komentáře
Okomentovat