Co mě zaujalo: Zvětšenina

Filmový večer v čajovně, čaj a dýmka. Pod stropem si líně poletují cáry voňavého kouře a kreslí rozvlněné stíny na plátno. Jeden z večerů, na který budu vzpomínat.
Po tématickém a skvělém povídkovém filmu Coffee and Cigarettes (u kterého stíny kouře vypadají jako součást filmu samotného) přichází snímek, který kdosi ve vedlejším boxu označil jako přemýšlivý. 
Zvětšenina. Už od začátku moc nechápu, co chtěl dějem filmu autor říct a poznání se nedostavuje ani s postupujícími minutami. Časem mi to ale přestává vadit, protože film připomíná obraz, sled obrazů, které plynou a pasují k sobě. Jsou absurdní, barevné i vybledlé, občas nemluvné jen s šuměním stromů nebo zvuky koncertu rock'n'rollového koncertu. Obrazy Londýna šedesátých let, natočené v Londýně šedesátých let. Nikdo neřekl, že obraz musí gradovat nebo se vyvíjet očekávaným směrem. A on to nedělá. Fotograf módy, ve svém malém světě bůh, hledá inspiraci po městě. A nachází...no, to těžko říct. 
Zvětšenina mě uchvátila. Nevím, jestli to bylo atmosférou všude kolem nebo vnitřní potřebou příběhu, který nikam cíleně nesměřuje. Nejsem si jistá, jestli by mě v jakékoliv jiné situaci alespoň okrajově zaujala. Sedla mi do nálady. V dlouhých, téměř lyrických pasážích se mi myšlenky rozbíhaly všemi směry a vracely se s nečekanými závěry, které s filmem neměly nic společného (a přesto jsem celé dvě hodiny dokázala udržet pozornost). Užila jsem si Zvětšeninu jako exkurzi do jiného světa. Exkurzi nezpůsobenou strhujícím příběhem nebo sympatizováním s hrdiny. 
Bylo to prostě kouzlo.
Kouzlo, na které dlouho nezapomenu.





(plakát heyuguys.co.uk)