Záznam dlouhého okamžiku na cestě z P. do P.
Ráda běhám vzhůru po eskalátoru, když na něm zrovna nejede moc lidí. Konečně mám pocit, že vynaložená energie přináší odpovídající výsledek a rychlost pohybu je dostatečná. Běh po normálních schodech je nepřiměřeně pomalý a vyčerpávající (proto ho většinou neprovozuju). Navíc mám ještě v živé paměti páteční sprint po nádražních schodech, které se za běhu kývaly ze strany na stranu a zdály se být nekonečné. Eskalátor má prostě něco do sebe. Eskalátor eskaluje.
Od podchodu běžím pod most a zabočuju doleva k nádražní budově. Hodiny v jejím štítě poťouchle ukazují jednu a pět minut. U pokladny jsem roztržitá a skoro zapomínám na slevovou kartičku. Když pak poklusávám po schodech na perón s luxusní dvouminutovou rezervou, uvědomuju si (jako už mockrát), že cestuju velice ráda. Zejména od té doby, co jsem se zbavila nepříjemných pocitů pocházejících z cestování a maminkou. Na tomhle místě je třeba říct, že ona to se mnou a bratrem vždycky myslela velice dobře, byla ale úzkostlivě pečlivá a neustále se nervovala kvůli tomu, že někam přijdeme pozdě a dopravní prostředek nám ujede. Chodili jsme tedy vždycky s velkým předstihem, ale abstraktní strach, že se stane něco strašlivého, když vlak/autobus nestihnu, ve mě dlouhou dobu zůstával nepovšimnut, ale zakořeněn. Neblahý pocit zmizel poté, co jsem párkrát vběhla těsně před zavřením dveří a žádná katastrofa nenastala. Není důvod si tím kazit den.
Ve vlaku je nesmyslně přetopeno bez možnosti regulace. Německé nápisy hlásají ceny snacků a výhodných rodinných jízdenek a moje spolucestující na mě zahlíží velmi nevraživě. Zdá se mi, že se jí chce brečet a brání jí v tom jedině moje přítomnost. Což mě sice mrzí, ale ne natolik abych musela sdílet vedlejší kupé s tlustými německými důchodci. Souprava se rozvážně dává do pohybu.
Ráda jezdím vlakem. Při příjezdu na nějaké větší kryté nástupiště si při vystupování vždycky připadám skoro jako Anna Karenina vystupující na moskevském nádraží a vyhlížející bratra. Až na několik drobných detailů, třeba absenci parní lokomotivy i kožešinového čepce na hlavě, nebo tím, že vlak rozhodně není pokrytý krustou sněhu a ledu po průjezdu ruskou zimou. Ale nebuďme puntičkáři, to mi nemůže zkazit náladu.
Projíždíme zpustlou průmyslovou zónou před Berounem. Po obou stranách trati se vesele rozpadají novogotické cihlové budovy bývalých továren a nedočkavé malé břízky jim svými kořeny v rozkladu zdatně napomáhají. Vlevo stojí zděná budova jakoby vyskládaná ze samých krychlí, podobná obrovskému dílku z tetrisu. Jejich dříve vyzděné stěny už čas a počasí dávno proděravěly. V podzemí takovéhleho komplexu se jednou bude odehrávat část některého z mých příběhů.
Od továren do kopců pozvolna stoupá cesta zaříznutá do strmého svahu, lemovaná zrezlými fragmenty zábradlí. Po rozdroleném mostku překonává místní silnici a a zanořuje se do ponurého zimního lesa. Černé siluety starých akátů se jako ohořelá torza kdysi výstavních stromů v křeči vypínají k obloze a smířeně čekají na jaro, kdy budou moci zase ožít. Slunce bodá, ale hřeje. Je bledé, příliš bledé na to, aby dokázalo zažehnout život. Vlak vjíždí mezi skalní stěny podél Berounky. Zastiňují slunce a ulevují bolavým očím, které si nemohou pomoci a hledí do slunce, i když je trýzní. Dlouho už ho neviděly.Místní farmy v kopcovitém terénu se zvlněnými žlutohnědými loukami vypadají jako vytržené ze Skotské vysočiny.
Miluju pocit cesty. To příjemné lechtání v břiše, když se těším do cíle, ale přece jen bych ráda ještě o chvíli dýl setrvala v tomhle okamžiku. Právě v tomhle. I v tom dalším. A ještě dalším.
Řeku začínají lemovat výstavní vily. Do Prahy zbývá asi půl hodiny jízdy. Čtu Tři muže ve člunu a v přestávkách v příběhu sním o tom, že budu v téhle krajině bydlet. Tenhle sen se mi asi nikdy nesplní. Ani nevím, jestli chce být splněn. Některé krajiny jsou nesmírně náročné milenky. Výměnou za svou krásu a klid si vezmou z vašeho života téměř vše.
Zadní Třebáň. Vlak jede krajinou, já jedu za jinou, já jedu za jinou, ale nevím kam. Až někde zastaví, nárouč svou nastavím, náruč svou nastavím, abych nebyl sám, zpívá se v písničce od místního Třehusku. Nevím. Možná že podvádím Plzeň s Prahou, ale z dobrého důvodu a jenom na pár dní.
Od podchodu běžím pod most a zabočuju doleva k nádražní budově. Hodiny v jejím štítě poťouchle ukazují jednu a pět minut. U pokladny jsem roztržitá a skoro zapomínám na slevovou kartičku. Když pak poklusávám po schodech na perón s luxusní dvouminutovou rezervou, uvědomuju si (jako už mockrát), že cestuju velice ráda. Zejména od té doby, co jsem se zbavila nepříjemných pocitů pocházejících z cestování a maminkou. Na tomhle místě je třeba říct, že ona to se mnou a bratrem vždycky myslela velice dobře, byla ale úzkostlivě pečlivá a neustále se nervovala kvůli tomu, že někam přijdeme pozdě a dopravní prostředek nám ujede. Chodili jsme tedy vždycky s velkým předstihem, ale abstraktní strach, že se stane něco strašlivého, když vlak/autobus nestihnu, ve mě dlouhou dobu zůstával nepovšimnut, ale zakořeněn. Neblahý pocit zmizel poté, co jsem párkrát vběhla těsně před zavřením dveří a žádná katastrofa nenastala. Není důvod si tím kazit den.
Ve vlaku je nesmyslně přetopeno bez možnosti regulace. Německé nápisy hlásají ceny snacků a výhodných rodinných jízdenek a moje spolucestující na mě zahlíží velmi nevraživě. Zdá se mi, že se jí chce brečet a brání jí v tom jedině moje přítomnost. Což mě sice mrzí, ale ne natolik abych musela sdílet vedlejší kupé s tlustými německými důchodci. Souprava se rozvážně dává do pohybu.
Ráda jezdím vlakem. Při příjezdu na nějaké větší kryté nástupiště si při vystupování vždycky připadám skoro jako Anna Karenina vystupující na moskevském nádraží a vyhlížející bratra. Až na několik drobných detailů, třeba absenci parní lokomotivy i kožešinového čepce na hlavě, nebo tím, že vlak rozhodně není pokrytý krustou sněhu a ledu po průjezdu ruskou zimou. Ale nebuďme puntičkáři, to mi nemůže zkazit náladu.
Projíždíme zpustlou průmyslovou zónou před Berounem. Po obou stranách trati se vesele rozpadají novogotické cihlové budovy bývalých továren a nedočkavé malé břízky jim svými kořeny v rozkladu zdatně napomáhají. Vlevo stojí zděná budova jakoby vyskládaná ze samých krychlí, podobná obrovskému dílku z tetrisu. Jejich dříve vyzděné stěny už čas a počasí dávno proděravěly. V podzemí takovéhleho komplexu se jednou bude odehrávat část některého z mých příběhů.
Od továren do kopců pozvolna stoupá cesta zaříznutá do strmého svahu, lemovaná zrezlými fragmenty zábradlí. Po rozdroleném mostku překonává místní silnici a a zanořuje se do ponurého zimního lesa. Černé siluety starých akátů se jako ohořelá torza kdysi výstavních stromů v křeči vypínají k obloze a smířeně čekají na jaro, kdy budou moci zase ožít. Slunce bodá, ale hřeje. Je bledé, příliš bledé na to, aby dokázalo zažehnout život. Vlak vjíždí mezi skalní stěny podél Berounky. Zastiňují slunce a ulevují bolavým očím, které si nemohou pomoci a hledí do slunce, i když je trýzní. Dlouho už ho neviděly.Místní farmy v kopcovitém terénu se zvlněnými žlutohnědými loukami vypadají jako vytržené ze Skotské vysočiny.
Miluju pocit cesty. To příjemné lechtání v břiše, když se těším do cíle, ale přece jen bych ráda ještě o chvíli dýl setrvala v tomhle okamžiku. Právě v tomhle. I v tom dalším. A ještě dalším.
Řeku začínají lemovat výstavní vily. Do Prahy zbývá asi půl hodiny jízdy. Čtu Tři muže ve člunu a v přestávkách v příběhu sním o tom, že budu v téhle krajině bydlet. Tenhle sen se mi asi nikdy nesplní. Ani nevím, jestli chce být splněn. Některé krajiny jsou nesmírně náročné milenky. Výměnou za svou krásu a klid si vezmou z vašeho života téměř vše.
Zadní Třebáň. Vlak jede krajinou, já jedu za jinou, já jedu za jinou, ale nevím kam. Až někde zastaví, nárouč svou nastavím, náruč svou nastavím, abych nebyl sám, zpívá se v písničce od místního Třehusku. Nevím. Možná že podvádím Plzeň s Prahou, ale z dobrého důvodu a jenom na pár dní.
Komentáře
Okomentovat