Jak mě škola naučila vařit

...aneb Co všechno lze úspěšně vydávat za zápočtový esej na lékařské psychologii.
 

Vždycky jsem měla ráda jídlo, to nepopírám. Medicína můj vkus v tomto směru ovšem poněkud vytříbila. Na gymnáziu jsem spolu s ostatními spolužáky spokojeně pomlouvala obědy ze školní jídelny a o přestávkách se krmila bagetami ze školního bufetu coby svátečním pokrmem. Láska ke studeným bagetám kulminovala v prvním ročníku vysoké školy, po nespočtu zkonzumovaných kusů se ale změnila spíše v opačnou emoci. Opadla i obliba čokolády, možná proto, že vzhledem svého obalu a trvanlivostí příliš připomíná sušenky. Sušenky samy byly uvrženy do klatby, která je z nich sňata jen za zvláště kritických okolností.

V pauzách mezi přejížděním z nemocnice do školy a zpět běhám po městě v marné snaze sehnat narychlo jiné teplé jídlo než kebab nebo hamburger. Čokoládu (a místy i jídlo obecně) nahradily zákusky z nemocničního bufetu. Jsou skvělé. Levný zdroj enegie pro další školní aktivity. Jsou sladké, ale nechutnají jako sušenky. Nikdy předtím jsem jim příliš neholdovala, ale teď je miluju.

Dokonce jsem začala i vařit, což pro mě ještě před pár lety byla představa značně nereálná. Živě si pamatuju, jak jsem se jako malá hrozně vztekala, když jsem musela pomáhat mamince v kuchyni. Samé pomocné práce, nezáživné a pořád stejné. Tehdy se vytvořilo a postupně utvrzovalo moje přesvědčení, že vařit nikdy nebudu. Za žádnou cenu. Vyvíjelo se ovšem v době každodenních teplých večeří od maminky a obědů ve školní jídelně (o jejich kvalitě nemá smysl polemizovat, ale byly). Dlouho jsem si vystačila s těstovinami se sýrem a kečupem. Ani žádné variace na tohle téma nebyly zapotřebí. Ovšem ve vaření těstovin jsem dosáhla skutečného mistrovství.

V posledních letech se začala situace plíživě měnit. Tak nenápadně, že jsem si toho skoro ani nevšimla. Jednoho čtvrtečního odpoledne jsem se přistihla, jak stojím nad kastrůlkem černajícího čehosi, co mělo být původně karamelizovanou cibulkou do omáčky na mé oblíbené těstoviny. Omáčky, kterou jsem si, světe div se, sama vymyslela.

Proč to vlastně dělám, napadlo mě. Dobrá otázka, ušklíbla se potměšilá osoba ve mně, která sleduje a pamatuje si hříchy mládí, aby je pak mohla předložit jako podpásový argument při vnitřních sporech mého já. Proč to děláš? Kam se poděly tvé pevné adolescentní zásady?

Pátrání přineslo výsledky, které ani nejsou příliš překvapivé. I nejlepší kebab se časem přejí, takže nové chutě, jakékoliv nové chutě, jsou vítány. Čistě proto, aby chuťové buňky úplně nezakrněly. Vaření je činnost, při které vidíte (více či méně) použitelný výsledek hned, případně skoro hned. Na rozdíl od studia medicíny, při kterém aspirantovi zastiňují výhled do budoucna haldy učiva a cíl je viditelný pouze se značnou dávkou optimismu a dobrým dalekohledem. Při vaření je nutné sledovat, které suroviny už ve směsi jsou a které je třeba teprve přidat. Nemluvě o tepelné přípravě, již je nutné pěčlivě hlídat. Vaření tedy prospívá soustředění, a to vcelku nenásilnou a přirozenou formou. Navíc je to činnost, při které je téměř nemožné se učit, má-li být provedena pořádně. Jakákoliv taková činnost je pro medika velice žádoucí (zejména ve zkouškovém období, kdy ve jménu prokrastinace dochází k výrobě opulentních obědů).

Takže ve výsledku ani tak nezáleží na tom, jestli je cibulka zkaramelizovaná, nebo zuhelnatělá. Už mi zbývá jen začít pravidelně sledovat kuchařské pořady v televizi a transformace bude dokonána.

Když zvednu hlavu, která většinu času bezmocně polehává na lavici, neschopná přijímat další informace, zjišťuju, že vaří i skoro všichni moji spolužáci.  Ať už to připomíná koncert sladěného orchestru nebo spíš bitevní vřavu s nejistým výsledkem boje kuchaře proti náčiní a surovinám. Medicína a vaření jdou zkrátka skvěle dohromady. Protože zůstat osamotě se suchým rohlíkem a horou studijních materiálů, to je teprve to správné peklo.