Filipika proti medicínské setrvačnosti

Před pár dny, při rozhovoru s Matějem, jsem si uvědomila něco, co jsem už delší dobu tušila. Některé věci prostě musím říct nahlas, abych plně pochopila. Uvědomila jsem si, že mě medicína odnaučila myslet. Pomalu, plíživě, ani jsem to nezaregistrovala. Člověk tam myslet vlastně ani nepotřebuje. Veškerý čas, který jsme ochotni, popřípadě nuceni věnovat duševní práci padne na učení. Učení velkých objemů dat zpaměti. Žádné úlohy, které by vyžadovaly logické myšlení a nenechaly tuhle schopnost úplně zakrnět. Je to vlastně pud sebezáchovy; aby jsme z toho úplně nezbláznili, mimo učení děláme něco, co nezaměstnává mozek. Cokoliv.
Takoví jsme my, medici. Vytvořili jsme si určitá schémata, podle kterých jednáme, myslíme, komunikujeme. Dogmata, která neporušujeme. To, co nezapadá do těchto schémat, nemáme zapotřebí. S lidmi, kteří jednají jinak než jsme zvyklí pak není třeba komunikovat. Chráníme se před dopadem obrovského množství informací, které přijímáme. Před tím, že bychom tomu opravdu rozuměli. Před hrůzou toho, že všechno, o čem se učíme, se děje lidským bytostem. Nevadí nám to, protože o tom takhle nepřemýšlíme.
Většinou jde prostě o to se v první řadě naučit, možná pak pochopit, jako bonus pro vnímavé. Strukturu i funkci. Samozřejmě, je nutné mít spoustu informací uložených v hlavě, bez toho nelze v praxi fungovat, ale něco tu chybí. Není důvod klást si otázky. Studenti dostanou všechny informace naservírované a přežvýkané, stačí se jen naučit. Maximálním úsilím je vybrat z textu ty potřebné a podtrhat je. Výpočty a příklady v některých předmětech se nějak přežijí a pak už není myšlení zapotřebí.
Pokud si tohle neuvědomíme, není z bludného kruhu cesty ven. Zůstaneme žít ve své smyčce z dogmat. Zvyklí volit nejjednodušší cestu, která ale nemusí být vždycky ta nejsprávnější. A rozhodně ne pro nás nejpřínosnějsí. Proto jsou si medici tolik podobní. Nejsou zvyklí přemýšlet. Živě si vybavuji téměř fyzickou bolest, když jsem se pokusila přechytračit kamaráda při logické hře a zjistila jsem, že to nejde. Prostě nejde. Když jsem měla spočítat objem reakce a z jednoduchého výpočtu dostala skoro panický záchvat. Jako kdyby se zadřel hodinový strojek. Nejhorší bylo vědomí, že ještě před dvěma lety bych to dokázala. A tak jsem se s nelibostí, ale odhodlaně pustila do boje svlastní lenností, která myšlení vyřadila a nechává jet mozek na energeticky nejúspornější volnoběh naučených schémat.
Občas mi přijde, že někteří moji spolužáci jsou prostě hloupí. Ale je to jen zdání, o většině z nich bych asi na gymnáziu bych řekla, že jsou dost chytří. Jen přestali přemýšlet a začali se chovat jako ostatní.
A není se čemu divit. Po škole přijde praxe plná předepsaných postupů. Na každý případ nějaký máme. Vím, jde tu o lidi a na nich si nemůžeme zkoušet, co se nám zachce. Bohužel ani v případě, že zaběhnutá léčba nefunguje. Největší prestiže dosahují morfologické obory (různé chirurgie) a není divu. O struktuře těla víme vše, chyba vzniklá zde je chybou lékaře nebo jeho nevědomosti, nikoliv chybou a nevědomostí samotné medicíny. Takové chyby lze eliminovat. Stačí vědět a být dostatečně šikovný. Oblíbená je také praxe obvodního lékaře - pro spoustu adeptů je to prostě klidná práce s pravidelnou pracovní dobou téměř bez zodpovědnosti, veškeré problémy řeší léky nebo příslušný specialista. Co ale obory, které by mohly být opravdovou detektivkou, kde je prostor k objevování, týkající se metabolismu, imunity apod.? Funkcí, o kterých zdaleka nevíme vše. Léčba se stále vyvíjí, ale nakonec zase skončíme u dávkování léků. Žádná motivace pro přemýšlení, jen pro znalost. Protože stačí znát vše, co je známo, a odpověď v rámci postupů najdeme. Mrzí mě, že to tak je, zrovna tyhle obory by mě zajímaly. Někdy, v záchvatu kuráže, si říkám, že dokážu něco změnit. Jako si asi každý někdy idealisticky myslel, že něco změní. Pak mě ale napadne, že než svádět boj s větrnými mlýny farmaceutického průmyslu, půjdu radši na ARO. Tam je ta chemie aspoň nutná.
Nevím proč to tak je. Možná celý systém běží na takovýhle setrvačník, zúčastnění si na něj zvykli, považují jej za normu a nemohou z něj vystoupit. Možná, že to takhle všem vyhovuje. Možná proto ti skutečně nejlepší studují na jiné školy, protože vědí, že se na medicíně nepřemýšlí a to je nemotivuje.
Ale zatím jsem ještě ochotná bojovat. Alespoň za svůj život.

Komentáře

  1. Hm... Dost dobrý, ale zase jsi mi o kousek víc nařízla větev "proč sakra studuju medicínu?". Možná, že proto taky nechci na chíru, ani vize obvoďáka mi neni vůbec po chuti. Mě baví to pochopit, o čem se učíme a nebaví mě biflovat data, který vim, že 100% zapomenu beze zbytku... Pfff, co s tím?

    OdpovědětVymazat
  2. Můžeme se s tím prát a snažit se o změnu, přece nedáme svou kůži lacino! (tyjo, tenhle komentář asi vyplodil nějaký vnitřní revolucionář :D)

    OdpovědětVymazat
  3. Ještě v druháku jsem měla na obvoďáky podobný názor a na některé, které znám to bohužel i sedí. Přestože, být obvoďákem je jednou z nejsložitějších prací. On má odpovědnost dost velkou. Hraje velkou roli v prevenci a zároveň by měl být první linií lékaře, se kterou se klient potká. Pravda, dost často to skončí tím, že předepisuje stejné léky na banální onemocnění. Ale i v tom kvantu banalit by měl rozpoznat závažný případ i přesto, že na první pohled může vypadat banálně. Nehledě na to, že si praktik může rozšiřovat možnosti své ordinace, dle svého zájmu. Třeba ho na škole bavili metabolické poruchy, tak si může rozšířit ordinaci tím, že bude sledovat nekomplikované diabetiky, kteří tak nebudou muset chodit do nemocnice a ušetří spoustu času a pod. Praktik má spoustu možností, stačí jen chtít...
    Jinak s dogmaty na medicíně máš docela pravdu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Já si myslím, že pokud někdo bere práci obvodního lékaře opravdu zopovědně, tak to musí být fakticky řehole a umění, ale jak tak kolem sebe pozoruju, je takových docela málo...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky