Renaissance
Chtěla jsem chytit báseň, ale forma se mi z nějakého zvláštního důvodu vyhýbá. Zůstává jen pocit, nesmírně silný, deroucí se do světa; má jasné obrysy, každou minutou se ztlušťují a zvýrazňují. Bohužel ale nevím, čemu ty obrysy patří. Táhnu pero po papíře ve snaze zachytit jeho tvar, ale civí na mě jen bezedná černá jizva, rozšiřuje se a vtahuje mě do sebe. Něco ve mně se brání tomu pádu, ale současně cítím, že mu nelze odolat.
Letím.
V kapce inkoustu se skrývá nový svět. Je celý černý, ale je v něm cosi známého. Mám pocit, že padám, ale když zavřu oči, vím, že jsem pořád na místě. Pocit se choulí v koutku a třese se strachy. Utěšuji ho, protože vím, že jsem do kapky inkoustu žádné démony nepouštěla. Nebojí se démonů. Bojí se mě. Neboj se, nic ti neudělám. Sama jsem zvědavá, co jsi zač.
Střih.
Nemůžu popadnou dech, ale nedokážu se zastavit. Nic mě nehoní, alespoň nic, co bych mohla vidět. Vím, že tu někde je, ten pocit, kterému nemohu pomoci. Bije o stěny a škrábe po nich a křicí tak nepříjemně, že se jeho vězení zachvívá. Tou schránkou jsem já.
Poušť.
Jsem pouští, kam lidé nepřicházejí ani zemřít. Suchá a bez života, v jeskyních se ukrývají pravěké malby, ale jejich autoři už dávno zmizeli. Ten pocit tu pořád je. Cítím to. Jsem jenom já a on. Teď mlčí, čeká, a to ticho mě přivádí k šílenství. Rvu si vlasy a křičím, křičím tak, že se jeho vězení zachvívá. Pocit a já. I pro něj jsem pouští, chce mít tvar, ale zároveň se bojí ven. Do pouště. Že nepřežije ani vteřinku.
Zahřmění.
Ležím na rozpálené zemi a kroutím se v křečích. Nemůžu zvracet, nemůžu plakat. Země se duní a chvěje. Duním a chvěju se. Jenom já a on. Je ve mně, musí ven. Čert vem formu. Rozedírám si dlaně o písek a krev se rozlévá, vykresluje různé obrazce. Vytéká spolu s ní, amorfní pocit, opouští vězení, které ho zrodilo.
Ticho.
Zvedám hlavu a snažím se pochopit ten nenadálý klid. Cítím uvnitř práznotu a dlouho nepoznanou, řezavou bolest, část mě zmizela. Chci ji zpátky. Zvedám se na rozedraných rukou a chci ho popadnout a vrátit zpátky. Ale nemůžu.
Je to květina v poušti, kde předtím nic nerostlo.
Letím.
V kapce inkoustu se skrývá nový svět. Je celý černý, ale je v něm cosi známého. Mám pocit, že padám, ale když zavřu oči, vím, že jsem pořád na místě. Pocit se choulí v koutku a třese se strachy. Utěšuji ho, protože vím, že jsem do kapky inkoustu žádné démony nepouštěla. Nebojí se démonů. Bojí se mě. Neboj se, nic ti neudělám. Sama jsem zvědavá, co jsi zač.
Střih.
Nemůžu popadnou dech, ale nedokážu se zastavit. Nic mě nehoní, alespoň nic, co bych mohla vidět. Vím, že tu někde je, ten pocit, kterému nemohu pomoci. Bije o stěny a škrábe po nich a křicí tak nepříjemně, že se jeho vězení zachvívá. Tou schránkou jsem já.
Poušť.
Jsem pouští, kam lidé nepřicházejí ani zemřít. Suchá a bez života, v jeskyních se ukrývají pravěké malby, ale jejich autoři už dávno zmizeli. Ten pocit tu pořád je. Cítím to. Jsem jenom já a on. Teď mlčí, čeká, a to ticho mě přivádí k šílenství. Rvu si vlasy a křičím, křičím tak, že se jeho vězení zachvívá. Pocit a já. I pro něj jsem pouští, chce mít tvar, ale zároveň se bojí ven. Do pouště. Že nepřežije ani vteřinku.
Zahřmění.
Ležím na rozpálené zemi a kroutím se v křečích. Nemůžu zvracet, nemůžu plakat. Země se duní a chvěje. Duním a chvěju se. Jenom já a on. Je ve mně, musí ven. Čert vem formu. Rozedírám si dlaně o písek a krev se rozlévá, vykresluje různé obrazce. Vytéká spolu s ní, amorfní pocit, opouští vězení, které ho zrodilo.
Ticho.
Zvedám hlavu a snažím se pochopit ten nenadálý klid. Cítím uvnitř práznotu a dlouho nepoznanou, řezavou bolest, část mě zmizela. Chci ji zpátky. Zvedám se na rozedraných rukou a chci ho popadnout a vrátit zpátky. Ale nemůžu.
Je to květina v poušti, kde předtím nic nerostlo.
Komentáře
Okomentovat