Poutník

Sedmkrát sedm dní cestoval od svítání do soumraku, aniž si dopřál jedinou siestu. Nepřál si družit se s ostatními poutníky, kteří se po stovkách vydávali do stejného města jako on. Spíše je pozoroval – stál mezi nimi a přesto je viděl s nekonečným odstupem – jako by byli zajímaví neznámí tvorové kteří ho fascinovali, ne jeho spoluobčané. Nestál o jejich společnost, ale ani o úplnou samotu, neboť tušil, že samota není klíčem k životu. Zkusil to.
Sedmkrát sedm dní vířily jeho nohy jemný prach cesty, jež se jako stuha táhla svěžími loukami Kantábrie, nad chladivou dravostí spěchajících asturijských řek a mizela v mlhách, které obalovaly rozeklané vrcholky v Galicii jako vlhká vata. Připravovala mu stále nová překvapení a on s úžasem zjišťoval, že všechno, co až doposud věděl a téměř uctíval je jen kapkou inkoustu v tomhle moři života. Obdivoval díla dávno mrtvých stavitelů, která byla vystavěna pro takové jako on. Pro poutníky.
Nehledal Boha, poněvadž neuznával jeho svrchovanost. Nehledal ani spasení, protože nepovažoval ráj tak jej vidí bible za nejlepší místo pro spočinutí své duše, pokud nějakou má. Hledal odpovědi. Ne určité odpovědi, ale tolik kolik jich jen stihne nashromáždit, protože byly jako chladivý doušek pro suchou prázdnotu otázek. Hledal zapomnění, měl pocit, že už viděl příliš šedé skutěčnosti, než aby mohl žít barevně.
Hledal klid, nechával za sebou čas, který se zběsile žene za dalším a dalším ziskem. Nahradil jej časem, který putuje stejně jako slunce po obloze – ani rychle, ani pomalu. Který plyne jako voda v zátočině řeky. Čas, který je znovu a znovu čerstvý a vždycky je ho dost, vždycky zasytí. Každý večer, zátímco hleděl do plamene svíčky a naslouchal příjemnému šumu hovorů ostatních poutníků v řečech, jimž nerozuměl, nechával ve svých vzpomínkách blednout vzpomínku na oči své Salome, pro niž si sám usekl hlavu a s úsměvem ji položil na mísu ze stříbra. Která pro něj byla ztělesněním přítomnosti člověka, ale to ještě nevěděl.
Když v den, který byl sedmkrát sedmý od chvíle, kdy se nechal zlákat stuhou cesty, vyšlo slunce, vydal se dál s pocitem ztráty, neboť věděl, že tento den je jeho poslední v náruči pouti. Davy lidí směřující k městu hloustly, byly pro něj hejnem štěbetajících papoušků, kterým už po sedmi týdnech společnosti téměř rozuměl. Cítil se být téměř jedním z nich.
Když v ten sedmkrát sedmý den slunci zbývalo už jen pár zlatem protkaných minut do západu, stanul před průčelím chrámu v Santiagu de Compostella, jeho věže se nesmlouvavě tyčily k obloze, krásnější než cokoliv, co na své cestě potkal. Vešel do chladivého přítmí chrámové lodi a poklekl na jedno koleno. Cítil přítomnost víry a bohů, kteří klidně mohli být jenom jedním a také jím byli, ale zároveň jich na něj z temných zákoutí za pruhy barevného vitrážového světla shlížely tisíce a tisíce. Vzdal jim hold, neboť cítil, že ho provázeli po celou pouť.
Ohlédl se a spatřil stezku vinoucí se nedávnou minulostí. Čas jako by se zastavil; měl ho v tuhle chvíli dost na celý život. Příroda byla lidmi a lidé zase přírodou, jak tak společně putovali za vidinou nalezení sebe sama. Viděl sám sebe, jak klečí v chrámu svatého Jakuba. Stezka se zlatě leskla a vábila ho k další cestě. A na jejím konci stála Salome s bosýma nohama obalenýma prachem a v ruce držela stříbrný podnos…