Nemůžu přestat myslet na to, co napsal Carl Rogers o kreativitě

Doma s Covidem jsem konečně dočetla knihu Být sám sebou od Carla Rogerse. Po třech letech výcviku v terapeutickém směru, který založil, je to slušný úspěch (pokud zde cítíte ironii, cítíte ji správně). Ze začátku jsem si z jeho psaní nedokázala nic vzít, přišlo mi to jako vzpomínky zkušeného starého pána na jeho bohatý profesní život. Dost mi pomohlo ujištění jednoho z našich vedoucích, že to na začátku měl s Rogersovými knihami podobně. Velký kus knihy jsem přečetla na jaře v karanténě a zbytek teď na podzim. 

Rogers se v průběhu svého působení jako psychoterapeut a výzkumník terapeutického procesu vyjadřoval k mnohým oblastem lidského konání. Na konci knihy je i kapitola věnovaná kreativitě. Ve svých úvahách se vracím hlavně k této části: 

"Mnoho, možná většina výtvorů a objevů, u nichž se ukázalo, že mají velkou společenskou hodnotu, bylo motivováno záměry, které měly co do činění spíše s osobními zájmy než společenskými hodnotami, zatímco na druhé straně v případě mnoha výtvorů (různé utopie, prohibice atd.), jejichž proklamovaným záměrem bylo dosažení společenského dobra, historie zaznamenává víceméně politováníhodné výsledky. Musíme se zkrátka smířit se skutečností, že člověk tvoří především proto, že to uspokojuje jeho, protože toto chování cítí jako sebeaktualizační, a nedostaneme se nikam, pokud se budeme snažit rozlišovat "dobré" a "špatné" důvody tohoto tvůrčího procesu." (str. 372)

Co si z téhle myšlenky beru teď já? Že můžu tvořit, aniž bych měla plán, co z tvorby vznikne, zkoušet, nechávat sama sebe bloudit všemi směry, zkrátka dát si sama sobě svobodu. Zajímavé pro mě je, že stejnou věc jsem si už myslela několikrát, ale vždycky jsem na ni pod nánosem nároků života a sklonů k uniformitě zapomněla. 


P.S.: jako velmi silný moment mi přijde i popis konce Rogersovy existence na tomto světě. Běhá mi mráz po zádech, když jej čtu, a zároveň Rogersovi nepokrytě závidím, že jeho poslední dny byly krátké a strávené v příjemné společnosti. Cituji doslov knihy napsaný prof. PhDr. Janem Vymětalem:

"Náš myslitel zemřel 4. února 1987 (pozn. tehdy mu bylo 85 let). S přáteli navštívili několik barů v Las Vegas, kde prožili uvolněný večer. Po návratu domů upadl cestou do koupele, zlomil si krček, následovala úspěšná operace a po ní srdeční infarkt. Upadl do komatu a po třech dnech dle svého dříve vysloveného přání a se souhlasem svých dětí byl odpojen od přístrojů. Zemřel v přítomnosti nejbližší rodiny a přátel a jeho popel byl pak rozptýlen v moři." (str. 437)


Ještě tu mám jednu krátkou báseň v hudbě od Leonarda Cohena. Leonard Cohen znal depresi opravdu zblízka. 



Komentáře

  1. Myslím, že ta myšlenka o tvorbě svobodně pro svou radost je dost přesná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě někdy trápilo že nedokážu tvořit s nějakým ušlechtilým záměrem, a tohle mě uklidňuje a taky mi to dává smysl

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky