Rok v knihách - 2018

Moje tradiční knižní shrnutí uplynulého roku. Když jsem před sebou měla prázdnou stránku, nechtělo se mi o těch knížkách moc psát, ale ještě víc se mi nechtělo přerušovat tradici. Po dopsání jsem ráda, že jsem si je všechny připomněla. Jak už to tak s odporem bývá.
V minulém roce jsem nejvíc ze všeho četla seberozvojové a odborné knihy. Letos bych ráda dala více prostoru beletrii. Dost mě překvapilo, že knížky od Patti Smith jsem četla už v roce 2017. Hodně často na ni myslím, inspiruje mě. Chci se k jejímu poetickému pohledu na svět vrátit.
Několik knih mám rozečtených skoro celý rok, ale jsou to knížky, které potřebují čas a prostor. Třeba Voda, která hoří od Jitky Vodňanské. Vždycky přečtu třeba 50 stránek, naštvu se, že tohle nemám zapotřebí. Knížku odložím a vrátím se k ní až když se mi začnou po několika měsících vkrádat myšlenky na to, jak to bude dál.


Nassim Nicolas Taleb: Černá labuť. Fantastické a drzé vyprávění o tom, jakou hraje v našem životě a předpovědích do budoucna roli náhoda a neočekávatelné události. Po jejím přečtení jsem mnohem víc v klidu, protože sice pořád nemám tušení co přijde, ale teď vím, že to doopravdy neví nikdo. Ani ti, kteří se tváří, že to vědí.

Petra Bock: Mindfuck. Koučovací kniha o tom, jakými způsoby sabotujeme sami sebe. Zajímavé a motivační čtení.

Christine Northrup: Bohyně nestárnou. Inspirace k tomu, jak dobře žít v jakémkoliv věku. Knížka mě potěšila a asi se k ní ještě vrátím.

Michael Třeštík: Zdi tvé. Román z uměleckého prostředí za socialismu. Tak barvité vyprávění, jako bych tam byla. Myšlenek na příběh jsem se dlouho nemohla zbavit, což je pro mě známka, že mě čtení něčím obohatilo.

Terry Pratchett: Čarodějky na cestách + Zaslaná pošta. Přečetla jsem poněkolikáté, pořád je to dobrý.

Thomas Moore: Kniha o duši. Tak jsem po několika letech přečetla Knihu o duši. Je to jedna z těch, které jsem četla po kousích, pomalu trávila, nechávala zrát. Dočetla jsem ji když jsem seděla na moréně tváří v tvář horskému ledovci v pohoří Ťan-šan. Bylo to monumentální.

Marc David: Pomalá dieta. Zajímavý pohled na stravování, který nepočítá kalorie, ale spíš kvalitu a pozornost.

Steven Pressfield: Válka umění. Jestli se chcete přesvědčit, že zábrany něco tvořit jsou jen ve vaší hlavě, přečtěte si tuto knihu. 

Být či nebýt matkou - o životě bez dětí. Sebranou knížku výpovědí žen, které z různých důvodu neměly děti, jsem si půjčila od Jantar a přečetla skoro na posezení. Cítím, že pokud se chci rozhodnout, že děti budu mít, musím uvážit a vzít v potaz i možnost, že bych je mít nemusela. V knížce jsem nalezla pochopení toho, že ať v ohledu (bez)dětnosti dopadnu jak chci, můžu prožít pěkný a plný život.

Jamie Cat Callan: Francouzsky neztrácejí šmrnc. Mě tak baví vyprávění Američanek o tom, co jim přijde na Evropě zvláštní.

Radkin Honzák: Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Hezky a svižně napsáno, ale ono se to líp řekne než udělá.

David Berceli: Revoluční metoda uvolňování traumatu. Zajímá mě práce s traumatem přes tělo. V téhle knize autor rozpracoval i cvičení s názvem Trauma Release Excercise (TRE) se srozumitelným fotonávodem. Cvičím si jej a pomáhá mi.

Helen Fieldingová: Bridget Jonesová - Láskou šílená. Bridget je střelená v každém věku!

Jan Stern: Mystika Západu. Tohle je fakt úlet. Sbírka esejů napsaná člověkem, který o sobě tvrdí, že je freudista (jako by to bylo náboženské přesvědčení) a neomarxista, a na jeho psaní je to vidět - to, že je třeba porazit kapitalismus je jasně daná věc a slovo kastrace se tam na jedné stránce vyskytuje přibližně 6x. Občas mi to přišlo fakt bizarní, vykládat celý svět optikou těchto dvou zaměření, ale četla jsem dál, protože eseje mají myšlenku a vtip a ať jsou divný jak chtějí, přivedly mě k zamyšlení nad tím, jak to teda se světem je.

Komentáře

Oblíbené příspěvky