Dosahování rychlosti světla
Jak praví speciální teorie relativity, hmotné těleso nemůže dosáhnout rychlosti světla, neboť s přibližováním se k ní roste jeho hmotnost k nekonečnu a energie pro její dosažení by byla také nekonečná (viz graf).
Podobně jsem se cítila celý poslední ročník medicíny, jen místo rychlosti světla dosadíme konec studia. Jak jsem se k němu blížila, všechny aktivity spojené se školou byly pořád náročnější a únavnější, jako pohybovat se ve stále houstnoucím bahně. Co bych dříve (= odpočinutá, neboli v normálním stavu) zvládla za pár dní mi teď trvalo týdny. Zajímavé je, že ostatní život tímto paradoxem nebyl postižen ani v nejmenším.
Opět jsem měla možnost zrevidovat mnoho svých naučených programů o tom, že důraz musí být kladen na vnější výkon, protože vnitřní poškození není vidět a časem se přece zacelí. No tak se přemůžeš.
Ve vepjaté situaci nabádající k ještě většímu vypětí jsem zvolnila. Zničit se kvůli výkonu není žádné hrdinství. (neplatí, pokud výkonem zachráníte svět nebo život)
A tak jsem ke konci hlavně trávila čas s lidmi, vrtala se v zahradě a chodila přemýšlet na procházky a škole věnovala jen tolik času, po který jsem se zvládla soustředit. Čekala na zázrak. A zázrak přišel a rychlosti světla bylo dosaženo.
Za hranicí rychlosti světla už fyzika nefunguje. Tam platí imaginace.
Poslední tři měsíce pro mě byly jedny z nejtěžších v životě - co se aktivního zdolávání překážek týče. Státnice bohužel nepatří k tomu druhu problémů, které stačí vydržet a vyignorovat a ony spontánně odezní.
Dva týdny před státnicí z gynekologie - začátek března - jsem se dostala do stavu, kdy jsem byla se silami opravdu na dně. Za sebou jsem měla nejvetší a nejrozsáhlejší internu.
Potom jsem psala životopis a motivační dopis a rozesílala žádosti o práci, což bylo jen viditelné vyvrcholení několika týdnů usilovné duševní práce, revidování životních postojů a zjitření emocí pokaždé, když jsem objevila další podmínky, které určují výběr pracoviště pro atestatci. Hodně mě to posunulo kupředu, zbavila jsem se velké kupy emocionálního i jiného balastu, ale také to celé stálo velmi mnoho sil.
K tomu neurčitě mlhavé počasí přechodu zimy v jaro.
Za normální situace (v režimu zkouškové-semestr) bych se už dávno před tím na všechno vykašlala, užívala si pocit z dobře absolvovaných zkoušek, půl roku chodila do školy jen tak na vedlejší úvazek a dala se do kupy tak nějak sama od sebe. Jenže v situaci letošního roku přišel čas, kdy mě čekala průměrně jedna státnice měsíčně z předmětů, ze kterých jsme v minulých letech absolvovali celkem jeden týden od každého. Oproti interně a chirurgii, které nás systematicky provázely už od třeťáku/čtvrťáku, takže jsme alespoň tušili, o co tam jde a co je důležité. Naopak u gynekologie jsem měla pocit, že to nejdůležitější je citlivý a terapeutický přístup k ženě jako rodičce i pacientce, protože se přece jen pohybujeme v oblasti, kde pro polovinu populace sídlí velká část identity. Ukázalo se, že tohle je mezi posledním, co kohokoliv na gynekologicko-porodnické klinice zajímá (nebo se tak alespoň v návalu práce tváří).
Skoro mě vyrazili (viz zde). Já bych se teda asi vyhodila, protože jsem byla ve stavu, kdy mojí nejoblíbenější činností bylo civět do zdi a doufat, že se to zlepší.
Od té doby mi bylo jasné, že klíčovým bodem programu není dostatečně se naučit, ale odpočinout si do té míry, kdy budu schopná logické dedukce, která může nahradit leckteré znalosti.
Nemyslím si, že by pět státnic za rok vypovídalo o tom, zda je dotyčný absolvent dobře naučený/připraven k výkonu povolání/odborně na výši. Vzhledem k tomu, že se moje budoucí specializace s obsahem státnicových předmětů potkává jen velmi vzdáleně, mohla jsem se klidně učit organickou chemii nebo makroekonomii a vyšlo by to nastejno. Ale asi by mě to víc štvalo.
Vlastně mi přijde, že celé to zkouškové martyrium nebylo vůbec o medicíně. Často to nebyly znalosti, co rozhodovalo o úspěchu nebo neúspěchu. Nějaké znalosti jsme měli plus minus všichni, v jejich shromažďování nás ostatně cvičili posledních pět let (nebo posledních 19-20 let, pokud se to vezme i se střední a základkou). Tohle byla škola nestudijních dovedností.
- zda jsme schopni odhadnou svoje síly a podle toho si relevantně zvolit, co je reálné zvládnout a co ne.
- podat pomocnou ruku, když můžeme, aby ji potom v důležitou chvíli podal někdo nám. A důležité - umět tu pomocnou ruku přijmout a nestydět se za to.
- umět dát prostor štěstí a věřit v něj.
- odpovídajícím způsobem (good enough) se vypořádat s nutnými a zbytečnými formalitami.
- zvládnout svoje nervy a ve vypjatých situacích nedovolit, aby za nás jednala automatická stresová reakce útok/útěk. Případně se srovnat s tím, že se tak stalo.
Samozřejmě, mohli jsme tomu dát všichni víc, nechodit spát, učit se od rána do večera, hledat si v zahraničních zdrojích...ale vlastně nemohli. Protože kdybychom pokaždé, když máme pocit, že jde o hodně, ze sebe vydali všechno, dělali bychom to už celý život. V medicíně jde vždycky o hodně. Myslím si, že jsme tomu všichni dali tolik, kolik jsme dát mohli. Tolik sil. Tolik života.
Jsme dobří!
Obrázek nalezen zde.
Podobně jsem se cítila celý poslední ročník medicíny, jen místo rychlosti světla dosadíme konec studia. Jak jsem se k němu blížila, všechny aktivity spojené se školou byly pořád náročnější a únavnější, jako pohybovat se ve stále houstnoucím bahně. Co bych dříve (= odpočinutá, neboli v normálním stavu) zvládla za pár dní mi teď trvalo týdny. Zajímavé je, že ostatní život tímto paradoxem nebyl postižen ani v nejmenším.
Opět jsem měla možnost zrevidovat mnoho svých naučených programů o tom, že důraz musí být kladen na vnější výkon, protože vnitřní poškození není vidět a časem se přece zacelí. No tak se přemůžeš.
Ve vepjaté situaci nabádající k ještě většímu vypětí jsem zvolnila. Zničit se kvůli výkonu není žádné hrdinství. (neplatí, pokud výkonem zachráníte svět nebo život)
A tak jsem ke konci hlavně trávila čas s lidmi, vrtala se v zahradě a chodila přemýšlet na procházky a škole věnovala jen tolik času, po který jsem se zvládla soustředit. Čekala na zázrak. A zázrak přišel a rychlosti světla bylo dosaženo.
Za hranicí rychlosti světla už fyzika nefunguje. Tam platí imaginace.
 |
| už hodinu doktorka! |
Poslední tři měsíce pro mě byly jedny z nejtěžších v životě - co se aktivního zdolávání překážek týče. Státnice bohužel nepatří k tomu druhu problémů, které stačí vydržet a vyignorovat a ony spontánně odezní.
Dva týdny před státnicí z gynekologie - začátek března - jsem se dostala do stavu, kdy jsem byla se silami opravdu na dně. Za sebou jsem měla nejvetší a nejrozsáhlejší internu.
Potom jsem psala životopis a motivační dopis a rozesílala žádosti o práci, což bylo jen viditelné vyvrcholení několika týdnů usilovné duševní práce, revidování životních postojů a zjitření emocí pokaždé, když jsem objevila další podmínky, které určují výběr pracoviště pro atestatci. Hodně mě to posunulo kupředu, zbavila jsem se velké kupy emocionálního i jiného balastu, ale také to celé stálo velmi mnoho sil.
K tomu neurčitě mlhavé počasí přechodu zimy v jaro.
Za normální situace (v režimu zkouškové-semestr) bych se už dávno před tím na všechno vykašlala, užívala si pocit z dobře absolvovaných zkoušek, půl roku chodila do školy jen tak na vedlejší úvazek a dala se do kupy tak nějak sama od sebe. Jenže v situaci letošního roku přišel čas, kdy mě čekala průměrně jedna státnice měsíčně z předmětů, ze kterých jsme v minulých letech absolvovali celkem jeden týden od každého. Oproti interně a chirurgii, které nás systematicky provázely už od třeťáku/čtvrťáku, takže jsme alespoň tušili, o co tam jde a co je důležité. Naopak u gynekologie jsem měla pocit, že to nejdůležitější je citlivý a terapeutický přístup k ženě jako rodičce i pacientce, protože se přece jen pohybujeme v oblasti, kde pro polovinu populace sídlí velká část identity. Ukázalo se, že tohle je mezi posledním, co kohokoliv na gynekologicko-porodnické klinice zajímá (nebo se tak alespoň v návalu práce tváří).
Skoro mě vyrazili (viz zde). Já bych se teda asi vyhodila, protože jsem byla ve stavu, kdy mojí nejoblíbenější činností bylo civět do zdi a doufat, že se to zlepší.
Od té doby mi bylo jasné, že klíčovým bodem programu není dostatečně se naučit, ale odpočinout si do té míry, kdy budu schopná logické dedukce, která může nahradit leckteré znalosti.
Nemyslím si, že by pět státnic za rok vypovídalo o tom, zda je dotyčný absolvent dobře naučený/připraven k výkonu povolání/odborně na výši. Vzhledem k tomu, že se moje budoucí specializace s obsahem státnicových předmětů potkává jen velmi vzdáleně, mohla jsem se klidně učit organickou chemii nebo makroekonomii a vyšlo by to nastejno. Ale asi by mě to víc štvalo.
 |
| poslení foto naší půlskupiny v bílém - před praktickou zkouškou z pediatrie |
Vlastně mi přijde, že celé to zkouškové martyrium nebylo vůbec o medicíně. Často to nebyly znalosti, co rozhodovalo o úspěchu nebo neúspěchu. Nějaké znalosti jsme měli plus minus všichni, v jejich shromažďování nás ostatně cvičili posledních pět let (nebo posledních 19-20 let, pokud se to vezme i se střední a základkou). Tohle byla škola nestudijních dovedností.
- zda jsme schopni odhadnou svoje síly a podle toho si relevantně zvolit, co je reálné zvládnout a co ne.
- podat pomocnou ruku, když můžeme, aby ji potom v důležitou chvíli podal někdo nám. A důležité - umět tu pomocnou ruku přijmout a nestydět se za to.
- umět dát prostor štěstí a věřit v něj.
- odpovídajícím způsobem (good enough) se vypořádat s nutnými a zbytečnými formalitami.
- zvládnout svoje nervy a ve vypjatých situacích nedovolit, aby za nás jednala automatická stresová reakce útok/útěk. Případně se srovnat s tím, že se tak stalo.
Samozřejmě, mohli jsme tomu dát všichni víc, nechodit spát, učit se od rána do večera, hledat si v zahraničních zdrojích...ale vlastně nemohli. Protože kdybychom pokaždé, když máme pocit, že jde o hodně, ze sebe vydali všechno, dělali bychom to už celý život. V medicíně jde vždycky o hodně. Myslím si, že jsme tomu všichni dali tolik, kolik jsme dát mohli. Tolik sil. Tolik života.
Jsme dobří!
Obrázek nalezen zde.
Komentáře
Okomentovat