19.09.11

Scénka

Noční autobus se pomalu plazil do kopce, na jehož vrcholku trůnil shluk nesourodých domů jako nějaká bizarní koruna. Autobus nebyl z nejnovějších a svah mu dával pořádně zabrat, motor sípal a pokašlával, ale přesto bylo na tom stroji něco magického – působil dojmem osvětlené klece, která chrání své dočasné obyvatele před temnotou zvenčí, jak se prodíral neosvětleným úsekem silnice. Cestující seděli většinou sami a tvářili se, že kromě nich a řidiče v celém dopravním prostředku nikdo není, jak už to tak v nočních spojích bývá. Každý ztracený ve vlastních myšlenkách zíral z okna, aniž by si uvědomoval, co vidí.
Autobus už se dostal až k místu, kde opět začínalo pouliční osvětlení, dívce na předním sedadle připadalo, že z jezírek záře pod lampami musí nějaké světlo vystříknout, když jimi autobus projede. Bohužel tomu tak nebylo. Náraz větru z ulice kolmé na směr jízdy způsobil, že okna zavibrovala a několik cestujících se nevědomky otřáslo při představě venkovní teploty. Ulice byly prázdné, bez lidí a jedoucích aut to vypadalo, že sídliště spí.
Reflektory ozářily přechod pro chodce, který ihned bíle zasvítil. Několik metrů před ním přeběhl silnici velký německý ovčák, pohyboval se poněkud potácivě a hrkajícímu autobusu nevěnoval jediný pohled. Dívce na předním sedadle chvíli trvalo, než si uvědomila, co právě viděla. Trhla sebou, stiskla tlačítko zastávky na znamení a ohlédla se bočním oknem na psa, který zpomalil a vrávoral po chodníku.
Řidič něco nesrozumitelně zabručel a zabočil za kamion odstavený u kraje silnice, za kterým se skrývala nepoužívaná zastávka. Dívka vyskočila z otevírajících se dveří a rozběhla se po chodníku. Velký pes ji pozoroval pohledem, který vypadal provinile, ale možná jen sledoval odjíždějící autobus. Kristin se zastavila kousek před ním a založila si ruce na hrudi; pes jí věnoval pohled o poznání smutnější a provinilejší.
„Co si zase dělal?“ zeptala se ostře.
„Zajímalo by mě, proč se nikdy nezeptáš ,Co ti kdo udělal‘? Vzdycky jen ,Co jsi zase dělal‘. Nechápu proč,“ opáčil zasmušile vlčák.
„Ale prosím tě,“ ušklíbla se dívka a zapnula si bundu až ke krku. „Měla bych se pokusit uvěřit, že jsi omylem sežral otrávenýho buřta, který nějaký zlosyn pohodil v křoví? Tak co to bylo tentokrát, povídej.“
„Tvůj sarkasmus není na místě.“
„Vtipálku,“ podotkla dívka.
„Ty prostě nejsi ochotná připustit, že na světě existují zlí lidé, kteří nenávidí psy a snaží se jim ublížit.“ protestoval vlčák. „Omluv mě,“ dodal a chvatně dovrávoral k nedalekému křoví. Kristin mezitím kopala špičkou boty do lampy pouličního osvětlení a sledovala město, které se jako louže světla rozlévalo pod kopcem, zatímco se od křoví ozývaly dávivé zvuky.
Za chvíli se pes přiloudal zpátky. Vypadalo to, že věnuje pozornost zejména botě, která v pravidelných intervalech narážela do kovového podstavce.
„Promiň, Kristin,“ prohlásil. „Asi jsem to zase přehnal.“
Kristin pokývala hlavou, sklonila se a podrbala ho za ušima.
„Nemůžu jít kousek s tebou?“ zeptal se s pohledem stále upřeným na botu.
„Tak pojď a povídej,“ vybídla ho Kristin a vydala se směrem, kterým odjel autobus.
„Měl jsem zase nějakou slabou chvilku. Tak jsem zkusil…no, něco kouřit,“ prohlásil opatrně pes.
„Cože?“ téměř vykřikla Kristin a otočila se na vlčáka. „Už zase? A co to bylo?“
„Ani nevím,“ přiznal pes. Vypadal jako by se pod jejím přísným pohledem zmenšoval a stával se ratlíkem. „Ondra říkal, že jsem to zaručeně ještě nezkusil. Asi to byla nějaká směska, je mi po tom fakt bídně.“
„Až Ondřeje uvidím, roztrhnu ho tak, že na to do smrti nezapomene. Měl by si už konečně zapamatovat, že psi nekouří. Ani nešňupají, o nitrožilní aplikaci ani nemluvě,“ dodala když viděla, jak se vlčák nadechuje, aby jí odporoval.
„Ondra za to nemůže,“ podotkl pes zkroušeně. „Jenom mi pomáhá, když je můj pocit…vykořenění nesnesitelnější než kdy jindy. Co jsem zač? Hm?
„Vykořenění, ty komiku! O tom už jsme přece mluvili. Ráda bych ti připomněla všechny ty hodiny, které jsme nad tím tématem strávili.“
„Dovoluji si podotknout, že v přepočtu by to bylo několik dnů čistého času,“ rýpl si pes.
„No dobře, tak dny,“ povzdechla si oproti jeho očekávání Kristin. Zastavila a posadila se na obrubník. Opřela si hlavu o kolena a zvedla ruku v gestu, které zahrnovalo všechno ležící přen nimi pod kopcem. „Podívěj se na město,“ řekla.
„Neodbíhej od tématu,“ zavrčel pes.
„Žijí tam miliony lidí, podle posledních odhadů asi čtyři miliony pět set tisíc,“ pokračovala, aniž by brala na vědomí jeho poznámku. „Dokážeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby si každý z nich co čtvrt roku chtěl pomoci v hledání sama sebe tím, že se něčím zfetujou?“
„Oni to dělají,“ podotkl pes.
„Musíš připustit, že existují i tací, kteří to nedělají. Rozhodně ne tak často.“
„Ale to není fér,“ snažil se protestovat vlčák, ale pak se zarazil. „Pardon,“ omluvil se a odklopýtal k nejbližšímu křoví.
Když se vrátil, prohlásila Kristin: „Pokud to byla jedna z těch opravdu kvalitních Ondřejových směsek, budeš takhle zvracet ještě aspoň do zítřka.“
„No to teda potěš koště. Ale stejně to není fér. Oni aspoň vědí, kdo jsou. Lidi. A neváží si toho, šmejdi jedni.“
„Přinejmenším byli lidi,“ podotkla Kristin.
„To máš fuk. Já nejsem ani pes ani člověk. Odmítám se smířit s vysvětlením, že jsem jenom produkt …toho. Nechápu jak mohli někteří z nich něco takovýho spáchat. Kdybych zjistil, kdo jsou mí duchovní rodiče, osobně bych se postaral, aby na to dlouho nezapomněli. Ale to říkám pořád. Oni si užijou nějakou tu perverzárnu, ale kdo s tím pak má žít, hm? Dokážeš si představit, jaká je to hrůza, když má jeden lidskej intelekt, ale psí touhy? Pořád se snažím zjistit, jestli to přece jenom nemá nějakej smysl.“
„Heled, Barte-“ začala Kristin, ale pes jí skočil do řeči.
„Neříkej mi Barte,“ zavrčel vztekle. „To už na mě můžeš rovnou volat Alíku nebo Broku.“
„To už jsme si snad taky vyřešili. Nemůžeš po nikom chtít, aby tě pořád oslovoval Bartoloměji. Je to moc dlouhý.“
„Šéf to dělá,“ podotkl ublíženě Bart.
„Šéf se nepočítá. Ten i mě oslovuje Kristýno Kateřino. Teda někdy, když si vzpomene, že mě babička dala pokřtít.“
„Ale i tak. Bartoloměj je daleko důstojnější,“ trval na svém pes. Kristin se na chvíli zamyslela.
„Tak dobře. Já se vynasnažím najít si čas a říkat ti co nejčastěji Bartoloměji a ty, ty nebudeš kouřit Ondřejovy směsky, dobře? Jsi po nich hrozně nedůtklivej a sentimentální. Vracíš se k věcem, které jsme řešili už milionkrát,“ prohlásila smířlivě a podrbala Bartoloměje za ušima.
„Snažím se to jen probrat do hloubky. Nahlédnout pod povrch, chápeš? Jesti jsem něco třeba nepřehlédl. V něčem to přeci musí být.“
„Tsss,“ ušklíbla se Kristin. „Ještě mi tady začni s bohy. Žijou si hezky sami v horách a věř mi, jsi rád, že se s nima nemusíš setkat. Když po nich lidi něco chtějí, jsou prý pěkně naštvaní… Není ti zima?“
„Ne, ale tobě je. S bohama na mě nechoď, těm nevěřim ani co by se za nehet vešlo.“
„Tak půjdeme,“ řekla Kristin, zvedla se z chodníku a oklepala si kalhoty.
„Puntičkářko,“ okomentoval to Bartoloměj potměšile, ale pak rychle dovrávoral ke křoví.
„Je fak nějaká zima,“ otřásla se Kristin, když vyšli zpoza křovin, které je chránily před ostrým řezavým větrem. „Jestli chceš, může u mě přespat.“
„Fakt?“
„Ale jenom když budeš spát na zahradě…“

Žádné komentáře: