09.10.09

Trocha optimismu pro začátek:)

Nápis na stěně vězení


Nenech nás zahynout, ó pane. Dej ať naše křídla mohou znovu ochutnat vzduch. Daruj nám volnost…

Vstala jsem udolána záplavou zoufalých bzučících pocitů narážejících o okno a vypustila jsem nářky na hmyzích křídlech do náruče tmy protkané zlatem pouličních světel.

Snad to byl sen – zdálo se mi o svobodě. O svobodě, kterou mi nemůže darovat dobrodinec, který náhodou vyslyší mé nářky a otevře okno; neboť žádné okno pro mě není dost velké. Snad to byl sen, který šeptal o modravých dálkách, kam bych se mohla rozletět, ale mé tělo mě váže k zemi. Můžeme tedy mluvit o svobodě, když nám tělo na duši visí jako kámen a stahuje nás dolů? Nutí nás, abychom ho obývali, dávali mu smysl a krotili jeho zvířecí touhy?

Přála bych si vzlétnout, ale žádná síla není dost mocná, aby přinutila moji ruku přetnout toto pouto. Těším se, až mi vítr volnosti bude omývat duši, ale strach podoben nekonečně těžkému kameni zatlačuje touhy do země. Je správné nechat provaz, až sám zvetší a rozpadne se, nebo jej přetrhnout jako neposlušný hošík na pouti zlomyslně přeřízne úvazky pestrobarevných balonků, dokud jsou ještě pestrobarevné? A pokud pouto přetne sekera potřísněná krví, nezasáhne i těkavou esenci nás samotných? A pokud ne, tak v čem vlastně spočívá trest?

Neprosím, neboť moje trápení patří včerejšku a zítra na mě čeká svoboda. Dnešek je jenom přízrakem ztrácejícím se v jemném oparu na hraně světa. Hrůza na mě civí ze všech koutů a ukazuje naleštěné tesáky. Zítřek je mou svobodou. Děsy patří včerejšku. Temnota se ke mně stahuje, ačkoliv má zůstat nehybná. Lidé nevěří. Oni doufají. Zavřela jsem oči…

…a bylo zase o něco víc včera.

Žádné komentáře: