Irisíno doupě

Filipika proti medicínské setrvačnosti

2012-01-30T22:13:00.004+01:00

Před pár dny, při rozhovoru s Matějem, jsem si uvědomila něco, co jsem už delší dobu tušila. Některé věci prostě musím říct nahlas, abych plně pochopila. Uvědomila jsem si, že mě medicína odnaučila myslet. Pomalu, plíživě, ani jsem to nezaregistrovala. Člověk tam myslet vlastně ani nepotřebuje. Veškerý čas, který jsme ochotni, popřípadě nuceni věnovat duševní práci padne na učení. Učení velkých objemů dat zpaměti. Žádné úlohy, které by vyžadovaly logické myšlení a nenechaly tuhle schopnost úplně zakrnět. Je to vlastně pud sebezáchovy; aby jsme z toho úplně nezbláznili, mimo učení děláme něco, co nezaměstnává mozek. Cokoliv.
Takoví jsme my, medici. Vytvořili jsme si určitá schémata, podle kterých jednáme, myslíme, komunikujeme. Dogmata, která neporušujeme. To, co nezapadá do těchto schémat, nemáme zapotřebí. S lidmi, kteří jednají jinak než jsme zvyklí pak není třeba komunikovat. Chráníme se před dopadem obrovského množství informací, které přijímáme. Před tím, že bychom tomu opravdu rozuměli. Před hrůzou toho, že všechno, o čem se učíme, se děje lidským bytostem. Nevadí nám to, protože o tom takhle nepřemýšlíme.
Většinou jde prostě o to se v první řadě naučit, možná pak pochopit, jako bonus pro vnímavé. Strukturu i funkci. Samozřejmě, je nutné mít spoustu informací uložených v hlavě, bez toho nelze v praxi fungovat, ale něco tu chybí. Není důvod klást si otázky. Studenti dostanou všechny informace naservírované a přežvýkané, stačí se jen naučit. Maximálním úsilím je vybrat z textu ty potřebné a podtrhat je. Výpočty a příklady v některých předmětech se nějak přežijí a pak už není myšlení zapotřebí.
Pokud si tohle neuvědomíme, není z bludného kruhu cesty ven. Zůstaneme žít ve své smyčce z dogmat. Zvyklí volit nejjednodušší cestu, která ale nemusí být vždycky ta nejsprávnější. A rozhodně ne pro nás nejpřínosnějsí. Proto jsou si medici tolik podobní. Nejsou zvyklí přemýšlet. Živě si vybavuji téměř fyzickou bolest, když jsem se pokusila přechytračit kamaráda při logické hře a zjistila jsem, že to nejde. Prostě nejde. Když jsem měla spočítat objem reakce a z jednoduchého výpočtu dostala skoro panický záchvat. Jako kdyby se zadřel hodinový strojek. Nejhorší bylo vědomí, že ještě před dvěma lety bych to dokázala. A tak jsem se s nelibostí, ale odhodlaně pustila do boje svlastní lenností, která myšlení vyřadila a nechává jet mozek na energeticky nejúspornější volnoběh naučených schémat.
Občas mi přijde, že někteří moji spolužáci jsou prostě hloupí. Ale je to jen zdání, o většině z nich bych asi na gymnáziu bych řekla, že jsou dost chytří. Jen přestali přemýšlet a začali se chovat jako ostatní.
A není se čemu divit. Po škole přijde praxe plná předepsaných postupů. Na každý případ nějaký máme. Vím, jde tu o lidi a na nich si nemůžeme zkoušet, co se nám zachce. Bohužel ani v případě, že zaběhnutá léčba nefunguje. Největší prestiže dosahují morfologické obory (různé chirurgie) a není divu. O struktuře těla víme vše, chyba vzniklá zde je chybou lékaře nebo jeho nevědomosti, nikoliv chybou a nevědomostí samotné medicíny. Takové chyby lze eliminovat. Stačí vědět a být dostatečně šikovný. Oblíbená je také praxe obvodního lékaře - pro spoustu adeptů je to prostě klidná práce s pravidelnou pracovní dobou téměř bez zodpovědnosti, veškeré problémy řeší léky nebo příslušný specialista. Co ale obory, které by mohly být opravdovou detektivkou, kde je prostor k objevování, týkající se metabolismu, imunity apod.? Funkcí, o kterých zdaleka nevíme vše. Léčba se stále vyvíjí, ale nakonec zase skončíme u dávkování léků. Žádná motivace pro přemýšlení, jen pro znalost. Protože stačí znát vše, co je známo, a odpověď v rámci postupů najdeme. Mrzí mě, že to tak je, zrovna tyhle obory by mě zajímaly. Někdy, v záchvatu kuráže, si říkám, že dokážu něco změnit. Jako si asi každý někdy idealisticky myslel, že něco změní. Pak mě ale napadne, že než svádět boj s větrnými mlýny farmaceutického průmyslu, půjdu radši na ARO. Tam je ta chemie aspoň nutná.
Nevím proč to tak je. Možná celý systém běží na takovýhle setrvačník, zúčastnění si na něj zvykli, považují jej za normu a nemohou z něj vystoupit. Možná, že to takhle všem vyhovuje. Možná proto ti skutečně nejlepší studují na jiné školy, protože vědí, že se na medicíně nepřemýšlí a to je nemotivuje.
Ale zatím jsem ještě ochotná bojovat, alespoň za svůj život.

Den H

2012-01-26T21:56:00.000+01:00

(aneb jak to vlastně bylo s mojí zkouškou z histologie, výběr podstatných momentů)

Zdá se mi sen o zkoušce z anatomie, Fiala ze mě páčí informace o histologii vylučovacího systému...procitám ve 4:15 s hrůzou, že jsem zaspala.
V 6:00 zvoní budík. Mám pocit, že bych radši nežila než vstát a vylézt z postele. Do hlavy mi někdo nacpal asi tunu vaty. Až přijdu na to, kdo mi to každý ráno dělá, tak u vážně rozbiju hubu.
Na chvilku zavřu oči. Sakra! Je 6:20.
Ze zrcadla na mě zírá kdosi s křídově bílou tváří a kruhy pod očima. Záměr vyspat se dorůžova nevyšel.
Aplikuji snídani a maskovací prostředky, za půl hodiny vychází z domu upravená a civilizovaná osoba v kulturním obječení.
Když dojdu k děkanátu, zjišťuju, proč na mě protijdoucí chodci tak divně zírali. Mám kabát zapnutý jenom na jeden knoflík u krku.
Na chodbě se vyskytuje asi 15 spolustudentů; všichni svorně prohlašují, že nic neumí.
Na test je hodina. Otázky z embryologie, které jsem nestihla shlédnout mě sice trochu děsí, ale po 15 minutách test končím.Za jedna, uf.
Co dělat ve městě v 8 hodin? Každej slušnej obchod má od devíti.
Nacházím útočiště v Crosscafé, hraje tam Frank Sinatra a je tam teplo. Nad kávou ještě mžourám do embryologie a užívám si atmosféru. Kdybych vlastnila cigaretovou špičku a kdyby se v Crossu smělo kouřit jakože nevlastním a nesmí), tak bych si s dobrým pocitem dala první ze svých dvou cigaret za rok.
Lístky na ples nejsou.
V praktikárně si losuju otázky od fešného praktikanta, který mi přeje hodně štěstí.
Mám zase svůj oblíbený mikroskop, do kterého nejde zaostřit. Pokud se to přecejen podaří, nelze pak asi 20 vteřín zaostřit na nic v mítnosti.
"Luxusnímu" zkouškovému preparátu epiglottis chybí skoro všechen epitel.
S doktorkou, která mě přichází vyzkoušet na preparáty povídáme o mém projektu na biologii. Mezi řečí určím a popíšu preparáty. Doktorka odchází a přeje mi hodně štěstí. Sedím a čekám, až přijde zkoušející.
Zkoušející docentka mi chválí náhrdelník (viz předchozí příspěvek). Potom zkoukne moji přípravu, kterou jsem si bez větší úpravy napsala jako osnovu k projevu. Říká, že dobrý, píše mi do indexu jedničku a přeje hodně štěstí v dalším studiu.
Tvrdí, že podle ní není snaha načapat studenta na tom, co neví součástí vysokoškolského studia. Její pojetí vysokoškolského studia se mi opravdu líbí.
Mám skvělou náladu, ale říkám si, proč jsem se to sakra celý týden učila. Ale asi je to součástí věci, že se člověk naučí spoustu věcí, které obratem zapomene. Zbyde trocha znalostí a tušení "to už jsem někde viděla, ale nemůžu si vzpomenout, co to je", ze kterého je akorát blbej pocit,že Alzheimer přichází.
Docent mi oznamuje, že konečně přijela Ines, naše ústavní Portugalka, a přivezla víno. Až se sejdeme všichni tak ho vypijeme. Mmmm.
Přicházím domů, Rex mi samou radostí ukrutně zašpinil zkouškové kalhoty a ožužlal rukáv kabátu.
Vařím si oběd.
Prokrastinuju, ale nemá to ty grády jako před zkouškou. Nemusím ale zoufat, za týden a něco mám zkoušku další. Takže toho stihnu ještě spoustu ušít/napsat/vyfotit/nakreslit/prokecat/..., než zase upadnu do letargie průběhu semestru.
Jdu spát. Je mi taková zima, že nemůžu usnout, takže koukám na Vraždy v Midsomeru.
S tátou a bráchou zapíjím zkoušku.
Definitivně odcházím do věčných lovišť.

Prostě dobrej den :)

Vzpomínka na podzim

2012-01-19T17:26:00.000+01:00

Začíná to jako dvě mističky korálků...

...pokračuje jako hromádka lupínků (to pod nimi jsou články o povrchových molekulách rakovinných buněk, které bych měla přečíst, a místo toho dělám tohle)...

...a takhle to končí.

Loni touhle dobou

2012-01-18T15:46:00.000+01:00

...jsem už začínala mít zimy plné zuby. Tak jsem vyrobila tyhle náhrdelníky (a náušnice k nim).

Let the spring come! :)

Zkouškové

2012-01-17T16:28:00.001+01:00

V jistém smyslu je zkouškové období dobrá věc. V duchu toho, že se člověk snaží ze všech sil vyhýbat všemu, co musí udělat, srším kreativitou ve všech možných oborech. Které nemají se školou nic společného. Vše vrcholí 2 až 3 dny před zkouškou, kdy je "ještě času dost"...potom už mi hrůza a pud sebezáchovy prokrastinovat nedovolí. Ale ačkoliv mám za sebou necelé čtyři dny tohoto divného odobí, vyšlo z toho několik opravdu dobrých nápadů. Tak uvidím, jestli nezapadnou a stihnu je taky zrealizovat...protože jakmile bezprostřední nebezpečí zkoušky opadne, můžu dělat vlastně cokoliv. Což ve výsledku znamená, že nedělám prakticky nic. S tím bych měla taky měco udělat, ale zatím zřejmě nejsem ve stresu natolik, aby mě napadlo, co by to mělo být. Předsevzetí, jak jsem zajistila, nefungují. Takže občas si říkám, že by nebylo od věci mít zkouškové celý rok...jenže organizmus se adaptuje a odpověď na dlouhodobou zátěž už nemá takové grády.

Jak je všeobecně známo, studium medicíny je záležitost (nejen) časově náročná. Takže jsem si k tomu vypěstovala ješte další, časově náročný, piplavý a sedavý koníček. Je jím šití šperků z rokajlu (to jsou takové ty úplně nejmenší skleněné korálky, které se dají koupit). Také se tomu říká beadweaving. Nemůžu si pomoct. Líbí se mi, že z kupky různobarevných korálků může za pomoci jehly a třeba vlasce vzniknout něco krásného a složitého. A přitom je to vlastně pořád kupa korálků na niti. Je to taková pěkná demonstrace druhé věty termodynamické: ke snížení entropie (tedy neuspořádanosti) systému je třeba dodat energii. Hodně energie.
Řekla jsem si, že když už mám blog, použiju ho k nepokryté propagaci svojí tvorby :)

V novém roce jsem zatím stihla spáchat tenhle náramek

...to be continued :)

O tom, že i v centru Prahy se dají najít zapomenutá zákoutí

2012-01-17T15:33:00.000+01:00

Jednou na podzim jsem jela do Prahy. Původně jsem si myslela, že volné dvě hodiny přežiju nakupováním, ale autobus kvůli nehodě na Zličíně vůbec nestavěl, takže mi nezbylo než jet rovnou do centra. Opustila jsem frekventované turistické ulice a procházela židovským městem. A tam jsem našla tohle:

A taky tohle upozornění, kterým chce pražský magistrát zřejmě snížit zločinnost na polovinu:

Tohle je ten nejlepší dojem, který jsem z Prahy kdy měla!

Renaissance

2011-10-27T01:44:00.004+02:00

Chtěla jsem chytit báseň, ale forma se mi z nějakého zvláštního důvodu vyhýbá. Zůstává jen pocit, nesmírně silný, deroucí se do světa; má jasné obrysy, každou minutou se ztlušťují a zvýrazňují. Bohužel ale nevím, čemu ty obrysy patří. Táhnu pero po papíře ve snaze zachytit jeho tvar, ale civí na mě jen bezedná černá jizva, rozšiřuje se a vtahuje mě do sebe. Něco ve mně se brání tomu pádu, ale současně cítím, že mu nelze odolat.
Letím.
V kapce inkoustu se skrývá nový svět. Je celý černý, ale je v něm cosi známého. Mám pocit, že padám, ale když zavřu oči, vím, že jsem pořád na místě. Pocit se choulí v koutku a třese se strachy. Utěšuji ho, protože vím, že jsem do kapky inkoustu žádné démony nepouštěla. Nebojí se démonů. Bojí se mě. Neboj se, nic ti neudělám. Sama jsem zvědavá, co jsi zač.
Střih.
Nemůžu popadnou dech, ale nedokážu se zastavit. Nic mě nehoní, alespoň nic, co bych mohla vidět. Vím, že tu někde je, ten pocit, kterému nemohu pomoci. Bije o stěny a škrábe po nich a křicí tak nepříjemně, že se jeho vězení zachvívá. Tou schránkou jsem já.
Poušť.
Jsem pouští, kam lidé nepřicházejí ani zemřít. Suchá a bez života, v jeskyních se ukrývají pravěké malby, ale jejich autoři už dávno zmizeli. Ten pocit tu pořád je. Cítím to. Jsem jenom já a on. Teď mlčí, čeká, a to ticho mě přivádí k šílenství. Rvu si vlasy a křičím, křičím tak, že se jeho vězení zachvívá. Pocit a já. I pro něj jsem pouští, chce mít tvar, ale zároveň se bojí ven. Do pouště. Že nepřežije ani vteřinku.
Zahřmění.
Ležím na rozpálené zemi a kroutím se v křečích. Nemůžu zvracet, nemůžu plakat. Země se duní a chvěje. Duním a chvěju se. Jenom já a on. Je ve mně, musí ven. Čert vem formu. Rozedírám si dlaně o písek a krev se rozlévá, vykresluje různé obrazce. Vytéká spolu s ní, amorfní pocit, opouští vězení, které ho zrodilo.
Ticho.
Zvedám hlavu a snažím se pochopit ten nenadálý klid. Cítím uvnitř práznotu a dlouho nepoznanou, řezavou bolest, část mě zmizela. Chci ji zpátky. Zvedám se na rozedraných rukou a chci ho popadnout a vrátit zpátky. Ale nemůžu.
Je to květina v poušti, kde předtím nic nerostlo.

Touha

2011-09-19T23:26:00.003+02:00

Přála bych si být potulnou básnířkou. Zbloudilou duší, která má jen svůj čas, věci, které unese a lidi, které potká. Chci chodit světem a zasazovat slova do krajiny. Tam, kam patří, kde se ujmou a vzklíčí v něco nového. Nemít očekávání a žádná očekávání neplnit. Cítit každý jednotlivý den, jeho krásu, ošklivost a jedinečnost. Jen jít a vyprávět o světě jak jsem ho uviděla – lidem, cestě, kamenům, zchátralým továrnám, stromům u krajnice. Být jako vítr, který si přijde a odejde kdy se mu zachce. Planout jako oheň, žhavě milovat a opouštět stejně snadno jako zhasne plamen. Žít jen pro poezii prchavého okamžiku.
Stačilo by udělat jeden jediný krok a už se nikdy neohlédnout. Vím, že bych to dokázala udělat, stejně tak dobře vím, že to nikdy neudělám. Nevydám se na cestu, na níž se člověk nemusí ohlížet; právě proto, že se ohlížet ani nesmí. Nemůže se ani zastavit, aby ho nedožitá a nedokončená minulost nechytila a nepřivedla k šílenství. Proto z té cesty není návratu. Nedokážu se vzdát všech svých snů pro jeden sen o svobodě.
Chci být potulnou básnířkou a vím, že jí nikdy nebudu. A proto ta touha tak krásně bolí.

Barvy

2011-09-19T19:49:00.002+02:00

Ostrov Burano - sen každého barevného maniaka (můj teda určitě). Každý domeček má jinou, rozhodně ne decentní barvu, vše doplněné tmavozelenými okenicemi. Prádlo tu visí přes ulice na šňůrách s kladkami a ulice žijí ve šťastné symbióze s kanály. Dokonce i policajti měří radarem rychlost lodí. Pro mě krásnější než Benátky...

Scénka

2011-09-19T15:39:00.002+02:00

Noční autobus se pomalu plazil do kopce, na jehož vrcholku trůnil shluk nesourodých domů jako nějaká bizarní koruna. Autobus nebyl z nejnovějších a svah mu dával pořádně zabrat, motor sípal a pokašlával, ale přesto bylo na tom stroji něco magického – působil dojmem osvětlené klece, která chrání své dočasné obyvatele před temnotou zvenčí, jak se prodíral neosvětleným úsekem silnice. Cestující seděli většinou sami a tvářili se, že kromě nich a řidiče v celém dopravním prostředku nikdo není, jak už to tak v nočních spojích bývá. Každý ztracený ve vlastních myšlenkách zíral z okna, aniž by si uvědomoval, co vidí.
Autobus už se dostal až k místu, kde opět začínalo pouliční osvětlení, dívce na předním sedadle připadalo, že z jezírek záře pod lampami musí nějaké světlo vystříknout, když jimi autobus projede. Bohužel tomu tak nebylo. Náraz větru z ulice kolmé na směr jízdy způsobil, že okna zavibrovala a několik cestujících se nevědomky otřáslo při představě venkovní teploty. Ulice byly prázdné, bez lidí a jedoucích aut to vypadalo, že sídliště spí.
Reflektory ozářily přechod pro chodce, který ihned bíle zasvítil. Několik metrů před ním přeběhl silnici velký německý ovčák, pohyboval se poněkud potácivě a hrkajícímu autobusu nevěnoval jediný pohled. Dívce na předním sedadle chvíli trvalo, než si uvědomila, co právě viděla. Trhla sebou, stiskla tlačítko zastávky na znamení a ohlédla se bočním oknem na psa, který zpomalil a vrávoral po chodníku.
Řidič něco nesrozumitelně zabručel a zabočil za kamion odstavený u kraje silnice, za kterým se skrývala nepoužívaná zastávka. Dívka vyskočila z otevírajících se dveří a rozběhla se po chodníku. Velký pes ji pozoroval pohledem, který vypadal provinile, ale možná jen sledoval odjíždějící autobus. Kristin se zastavila kousek před ním a založila si ruce na hrudi; pes jí věnoval pohled o poznání smutnější a provinilejší.
„Co si zase dělal?“ zeptala se ostře.
„Zajímalo by mě, proč se nikdy nezeptáš ,Co ti kdo udělal‘? Vzdycky jen ,Co jsi zase dělal‘. Nechápu proč,“ opáčil zasmušile vlčák.
„Ale prosím tě,“ ušklíbla se dívka a zapnula si bundu až ke krku. „Měla bych se pokusit uvěřit, že jsi omylem sežral otrávenýho buřta, který nějaký zlosyn pohodil v křoví? Tak co to bylo tentokrát, povídej.“
„Tvůj sarkasmus není na místě.“
„Vtipálku,“ podotkla dívka.
„Ty prostě nejsi ochotná připustit, že na světě existují zlí lidé, kteří nenávidí psy a snaží se jim ublížit.“ protestoval vlčák. „Omluv mě,“ dodal a chvatně dovrávoral k nedalekému křoví. Kristin mezitím kopala špičkou boty do lampy pouličního osvětlení a sledovala město, které se jako louže světla rozlévalo pod kopcem, zatímco se od křoví ozývaly dávivé zvuky.
Za chvíli se pes přiloudal zpátky. Vypadalo to, že věnuje pozornost zejména botě, která v pravidelných intervalech narážela do kovového podstavce.
„Promiň, Kristin,“ prohlásil. „Asi jsem to zase přehnal.“
Kristin pokývala hlavou, sklonila se a podrbala ho za ušima.
„Nemůžu jít kousek s tebou?“ zeptal se s pohledem stále upřeným na botu.
„Tak pojď a povídej,“ vybídla ho Kristin a vydala se směrem, kterým odjel autobus.
„Měl jsem zase nějakou slabou chvilku. Tak jsem zkusil…no, něco kouřit,“ prohlásil opatrně pes.
„Cože?“ téměř vykřikla Kristin a otočila se na vlčáka. „Už zase? A co to bylo?“
„Ani nevím,“ přiznal pes. Vypadal jako by se pod jejím přísným pohledem zmenšoval a stával se ratlíkem. „Ondra říkal, že jsem to zaručeně ještě nezkusil. Asi to byla nějaká směska, je mi po tom fakt bídně.“
„Až Ondřeje uvidím, roztrhnu ho tak, že na to do smrti nezapomene. Měl by si už konečně zapamatovat, že psi nekouří. Ani nešňupají, o nitrožilní aplikaci ani nemluvě,“ dodala když viděla, jak se vlčák nadechuje, aby jí odporoval.
„Ondra za to nemůže,“ podotkl pes zkroušeně. „Jenom mi pomáhá, když je můj pocit…vykořenění nesnesitelnější než kdy jindy. Co jsem zač? Hm?
„Vykořenění, ty komiku! O tom už jsme přece mluvili. Ráda bych ti připomněla všechny ty hodiny, které jsme nad tím tématem strávili.“
„Dovoluji si podotknout, že v přepočtu by to bylo několik dnů čistého času,“ rýpl si pes.
„No dobře, tak dny,“ povzdechla si oproti jeho očekávání Kristin. Zastavila a posadila se na obrubník. Opřela si hlavu o kolena a zvedla ruku v gestu, které zahrnovalo všechno ležící přen nimi pod kopcem. „Podívěj se na město,“ řekla.
„Neodbíhej od tématu,“ zavrčel pes.
„Žijí tam miliony lidí, podle posledních odhadů asi čtyři miliony pět set tisíc,“ pokračovala, aniž by brala na vědomí jeho poznámku. „Dokážeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby si každý z nich co čtvrt roku chtěl pomoci v hledání sama sebe tím, že se něčím zfetujou?“
„Oni to dělají,“ podotkl pes.
„Musíš připustit, že existují i tací, kteří to nedělají. Rozhodně ne tak často.“
„Ale to není fér,“ snažil se protestovat vlčák, ale pak se zarazil. „Pardon,“ omluvil se a odklopýtal k nejbližšímu křoví.
Když se vrátil, prohlásila Kristin: „Pokud to byla jedna z těch opravdu kvalitních Ondřejových směsek, budeš takhle zvracet ještě aspoň do zítřka.“
„No to teda potěš koště. Ale stejně to není fér. Oni aspoň vědí, kdo jsou. Lidi. A neváží si toho, šmejdi jedni.“
„Přinejmenším byli lidi,“ podotkla Kristin.
„To máš fuk. Já nejsem ani pes ani člověk. Odmítám se smířit s vysvětlením, že jsem jenom produkt …toho. Nechápu jak mohli někteří z nich něco takovýho spáchat. Kdybych zjistil, kdo jsou mí duchovní rodiče, osobně bych se postaral, aby na to dlouho nezapomněli. Ale to říkám pořád. Oni si užijou nějakou tu perverzárnu, ale kdo s tím pak má žít, hm? Dokážeš si představit, jaká je to hrůza, když má jeden lidskej intelekt, ale psí touhy? Pořád se snažím zjistit, jestli to přece jenom nemá nějakej smysl.“
„Heled, Barte-“ začala Kristin, ale pes jí skočil do řeči.
„Neříkej mi Barte,“ zavrčel vztekle. „To už na mě můžeš rovnou volat Alíku nebo Broku.“
„To už jsme si snad taky vyřešili. Nemůžeš po nikom chtít, aby tě pořád oslovoval Bartoloměji. Je to moc dlouhý.“
„Šéf to dělá,“ podotkl ublíženě Bart.
„Šéf se nepočítá. Ten i mě oslovuje Kristýno Kateřino. Teda někdy, když si vzpomene, že mě babička dala pokřtít.“
„Ale i tak. Bartoloměj je daleko důstojnější,“ trval na svém pes. Kristin se na chvíli zamyslela.
„Tak dobře. Já se vynasnažím najít si čas a říkat ti co nejčastěji Bartoloměji a ty, ty nebudeš kouřit Ondřejovy směsky, dobře? Jsi po nich hrozně nedůtklivej a sentimentální. Vracíš se k věcem, které jsme řešili už milionkrát,“ prohlásila smířlivě a podrbala Bartoloměje za ušima.
„Snažím se to jen probrat do hloubky. Nahlédnout pod povrch, chápeš? Jesti jsem něco třeba nepřehlédl. V něčem to přeci musí být.“
„Tsss,“ ušklíbla se Kristin. „Ještě mi tady začni s bohy. Žijou si hezky sami v horách a věř mi, jsi rád, že se s nima nemusíš setkat. Když po nich lidi něco chtějí, jsou prý pěkně naštvaní… Není ti zima?“
„Ne, ale tobě je. S bohama na mě nechoď, těm nevěřim ani co by se za nehet vešlo.“
„Tak půjdeme,“ řekla Kristin, zvedla se z chodníku a oklepala si kalhoty.
„Puntičkářko,“ okomentoval to Bartoloměj potměšile, ale pak rychle dovrávoral ke křoví.
„Je fak nějaká zima,“ otřásla se Kristin, když vyšli zpoza křovin, které je chránily před ostrým řezavým větrem. „Jestli chceš, může u mě přespat.“
„Fakt?“
„Ale jenom když budeš spát na zahradě…“

Ráno

2010-01-15T19:41:00.000+01:00

Stalo se to jednou...ehm...ráno. Nebo tisíckrát a tisíckrát se stane.

Přijde vždycky, když o něj nikdo nestojí
Když Múza k ránu přitančí, nechce se posadit
A i kdybys jí všechnu rosu světa darem snesl, raději postojí
Je plachá jako samo ticho
Odlétá se zvukem dávno padlých vzpomnek
Než jí slunce stačí křehká křídla polámat
Než světlo zhasne poslední temnoty plamínek

Můžeš si tahle rána do šuplíku psát
Svoboda noci prchá do tmy podchodů
Je těžší jedno slovo v šeru než celý život ve dne dát
Když do svítání zní mollové tóny odchodů
Které už i ze tvých vzpomínek odešly

Odstíny dávných proher a smíchů
Přivanou s prvním ptačím zpěvem
Jen vybledlé náznaky ctností a hříchů
Již dříve patřily k tvým věrným souputníkům
Anebo k cizím? Kdo ví.

Zamrzlým nadějím

2009-12-07T00:02:00.000+01:00

Je konec.

Jsi anděl za mořem a já musela zůstat tady na zemi.
Jako Pandořina schránka. Obtěžkána prvotním hříchem, na nějž nevěřím. Snad je to trest za to, že se snažím orvat strom poznání, jako když hladový poutník trhá třešně v sadu a stahuje větve pořád níž a níž, aby na ně ze země dosáhl. Přála bych si mít tvoje křídla.

Je noc.

Pořád jen noc. Slunce zůstává za horou a nechává noc, aby budila v lidech zvíře. Moje zvíře je lačné po krvi, a proto se pustilo do mě samé. Játra. Plíce. Slezina. Srdce. Už jenom chvíli a bude mi to jedno. Až sní poslední sousto a zemře hlady. Zemřu taky. Stanu se jedním ze strnulých stromů na tváři zasněžené tundry. Jednou z Pandořiných skříněk.

Je zima.

Hájím tvůj blednoucí obraz proti mrazivému uragánu času, který za sebou zanechává jen pláň ledových soch bez tváře. Bloudím mezi knihami, snažím se najít útěchu v myšlenkách. Mizí ve mně, jsou jako hřejivý proud čaje, který nemůže nikdy najít dno, o které by se zastavil a začal plnit prázdnou nádobu. Nemohu se jich nabažit, neboť jsou tím jediným poslem smyslu, který mi ještě zbývá.

Je konec.

Konec.
Hledám křídla, která by mě vynesla z téhle ledové pustiny. Křičím na stíny procházející kolem, ale ony se ani nezastaví. Ani se neohlédnou. Čas otálí. Brousí si nůž a živí se mojí hrůzou. Čeká. Zabíjí všechny ptáky, kteří se odvážili až sem. Všechny city. Chci cítit.
Chodím pořád do kruhu.
Vidím tě, jak procházíš v minulosti, kterou zima vytlačuje dál a dál.
Ohlédni se. Rozbij led.
Buď Prométheem.
Ukradni oheň bohům a rozpusť tenhle démonický prostor.
V ledu jsou zamrzlé moje touhy.
Tanči se mnou.
Křič.
Ještě je čas.
Vrať se.
Prosím

Poutník

2009-11-30T00:02:00.001+01:00

Sedmkrát sedm dní cestoval od svítání do soumraku, aniž si dopřál jedinou siestu. Nepřál si družit se s ostatními poutníky, kteří se po stovkách vydávali do stejného města jako on. Spíše je pozoroval – stál mezi nimi a přesto je viděl s nekonečným odstupem – jako by byli zajímaví neznámí tvorové kteří ho fascinovali, ne jeho spoluobčané. Nestál o jejich společnost, ale ani o úplnou samotu, neboť tušil, že samota není klíčem k životu. Zkusil to.
Sedmkrát sedm dní vířily jeho nohy jemný prach cesty, jež se jako stuha táhla svěžími loukami Kantábrie, nad chladivou dravostí spěchajících asturijských řek a mizela v mlhách, které obalovaly rozeklané vrcholky v Galicii jako vlhká vata. Připravovala mu stále nová překvapení a on s úžasem zjišťoval, že všechno, co až doposud věděl a téměř uctíval je jen kapkou inkoustu v tomhle moři života. Obdivoval díla dávno mrtvých stavitelů, která byla vystavěna pro takové jako on. Pro poutníky.
Nehledal Boha, poněvadž neuznával jeho svrchovanost. Nehledal ani spasení, protože nepovažoval ráj tak jej vidí bible za nejlepší místo pro spočinutí své duše, pokud nějakou má. Hledal odpovědi. Ne určité odpovědi, ale tolik kolik jich jen stihne nashromáždit, protože byly jako chladivý doušek pro suchou prázdnotu otázek. Hledal zapomnění, měl pocit, že už viděl příliš šedé skutěčnosti, než aby mohl žít barevně.
Hledal klid, nechával za sebou čas, který se zběsile žene za dalším a dalším ziskem. Nahradil jej časem, který putuje stejně jako slunce po obloze – ani rychle, ani pomalu. Který plyne jako voda v zátočině řeky. Čas, který je znovu a znovu čerstvý a vždycky je ho dost, vždycky zasytí. Každý večer, zátímco hleděl do plamene svíčky a naslouchal příjemnému šumu hovorů ostatních poutníků v řečech, jimž nerozuměl, nechával ve svých vzpomínkách blednout vzpomínku na oči své Salome, pro niž si sám usekl hlavu a s úsměvem ji položil na mísu ze stříbra. Která pro něj byla ztělesněním přítomnosti člověka, ale to ještě nevěděl.
Když v den, který byl sedmkrát sedmý od chvíle, kdy se nechal zlákat stuhou cesty, vyšlo slunce, vydal se dál s pocitem ztráty, neboť věděl, že tento den je jeho poslední v náruči pouti. Davy lidí směřující k městu hloustly, byly pro něj hejnem štěbetajících papoušků, kterým už po sedmi týdnech společnosti téměř rozuměl. Cítil se být téměř jedním z nich.
Když v ten sedmkrát sedmý den slunci zbývalo už jen pár zlatem protkaných minut do západu, stanul před průčelím chrámu v Santiagu de Compostella, jeho věže se nesmlouvavě tyčily k obloze, krásnější než cokoliv, co na své cestě potkal. Vešel do chladivého přítmí chrámové lodi a poklekl na jedno koleno. Cítil přítomnost víry a bohů, kteří klidně mohli být jenom jedním a také jím byli, ale zároveň jich na něj z temných zákoutí za pruhy barevného vitrážového světla shlížely tisíce a tisíce. Vzdal jim hold, neboť cítil, že ho provázeli po celou pouť.
Ohlédl se a spatřil stezku vinoucí se nedávnou minulostí. Čas jako by se zastavil; měl ho v tuhle chvíli dost na celý život. Příroda byla lidmi a lidé zase přírodou, jak tak společně putovali za vidinou nalezení sebe sama. Viděl sám sebe, jak klečí v chrámu svatého Jakuba. Stezka se zlatě leskla a vábila ho k další cestě. A na jejím konci stála Salome s bosýma nohama obalenýma prachem a v ruce držela stříbrný podnos…

XXX (zatím bez názvu)

2009-11-17T23:41:00.001+01:00

Jako slunce, když ho opustili ptáci
Sama s vámi, když vedle mě spíte
Když se s vlastním chtíčem ráno probudíte
Ptáci, ti se na jih v zimě vrací
Ale někdy cestou ztratí život v dáli

Jako dítě, kterému se smáli
Že má modré boty, když oni mají černé
Když ztratí křídla v bouři malověrné
Kde zuří válka mezi dvěma králi
Tak na kterou že stranu se to snese?

Nezoufej, vždyť tebe bitva nedotkne se
Slunce zase šachovnici osvítí
Možná až na prahu světa, za sítí
Jež dělí skutečnost od rosy v snovém lese
Zjistí se, že tenhle oheň nikdy nevzplane

Věčně zažehnut, když láska v boji povstane
Věčně zhašen, když se v loužích smutku topí
Čeká, až se ptáci své volnosti chopí
až zas východ slunce nastane...

A věčná samota se na čas za vodopád uklidí…

Předsevzetí

2009-10-18T23:49:00.000+02:00

Na začátku roku,
když ještě neznalo nástrahy světa dospělých a cítilo novou realitu, jak se každou skulinou dere do přítomnosti, rozhodlo se dítě změnit se. Změnit sebe i svět kolem sebe. Aby, až se zase za rok bude do světa valit další nová realita, ho uviděla jiné, lepší. Chceš-li změnit svět, začni od sebe, jak to psali v jedné chytré knize. Dítě se s hlavou plnou myšlenek na změnu naposledy podívalo na obzor, odkud prýštilo světlo v barevných záblescích, a usnulo, několik předsevzetí naškrábaných na utrženém nepotištěném okraji od novin.
Ráno bylo bělejší než včera, přes noc napadlo trochu sněhu, a dítě s potěšením žmoulalo v kapse otrhaný lístek se svou sepsanou dobrou vůlí a říkalo si, že je to dobrý začátek. Když se každý den o něco změní k lepšímu, bude každé ráno o trochu bělejší. Propadlo se do snů s pohledem na obzor, který se utápěl v temnotě.
Pak přišlo jaro. Dni byly stále zelenější a dítě se stále znovu a znovu vrhalo do jejich zeleně a svět si je omotával kolem svého potměšilého prstu a učil je, jak nebýt více dítětem. Jak zapomenout na svá přání. Zmuchlaný papírek plný nadějí skončil zapadlý za postelí, možná se stal obětí vysavače. A dítě se smálo se světem a začínalo být jako on.
A pak, v úzkostném okamžiku před přelomem roku, kdy všechny oslavující postrkovala přicházející čersvá realita a nenechala je chvíli spočinout, dolehla na dítě tíha celého roku a ono se stalo opět dítětem. S hrůzou se začalo pídit po lístku, na jehož existenci zapomnělo už třetí den tohoto roku. V záchvatu náhlé slabosti, kdy nad ním neměl svět žádnou moc, zjistilo, že nemůže změnit nejdříve sebe a pak svět. Že pokud začne takhle, byť i s dobrou vůlí, nakonec je svět změní k obrazu svému. Že už nebude dítětem.
Musí změnit sebe a svět, protože jen tak toho bídáka přiměje spolupracovat. Minulý rok jestě vědělo jak. Možná ještě pár vteřin tohoto roku. Ale jeho dobrá vůle se ztratila v prašivé tmě pod postelí.

Kdo mu teď poradí?

Kdo mi teď poradí?

Full of Fear?

2009-10-09T00:54:00.000+02:00

Procházela jsem městem a noc byla stejně hustá a tajuplná jako kdykoliv jindy. A kdekoliv jinde. Není pravda, že ve městě je tma řidší nebo nevýraznější. Ano, světla sice prozáří ulice, ale tím jen odsunou tmu z dosahu svých jasných kuželů, kde se hromadí a je ještě hustější a tajemnější. Stačí nahlédnout do jakékoliv postranní uličky bez osvětlení, v jejíž neproniknutelné temnotě vám fantazie vykresluje tisíce očí ukrývajících se před zlatou září.
Město také zastiňuje hvězdy, rouhavě vysílá svou záři k obloze a činí tak své obyvatele ještě vystrašenější. Není třeba se bát tmy v lese, která je průzračná jako hluboké jezero a prošpikovaná svitem hvězd. Obávají se tmy, neboť jediná, kterou znají, je ta pokoutní, skrývající se před přílišným světlem, jenž ovšem nemůže noc nikdy projasnit. A tahle temnota kouše, aby si ubránila své místo na světě.
Procházela jsem ulicí a z různých škvír se po mně natahovaly tmavé úponky. Chápu, proč lidé v noci spěchají, když přecházejí z místa na místo. Není to tím, že by měli naspěch, alespoň ne vždycky. Bojí se, že zářivka nad jejich hlavou zhasne a utiskovaná tma se vrhne po novém životním prostoru. A s ní i všechno, co v ní žije. Obyvatelé, kteří jsou stejně koncentrovaní a utlačovaní jako samotná tma. Toho se lidé bojí. I když si to neuvědomují.
Nebo, napadlo mě, se bojí zůstat beze světla sami se sebou. Jsme stejní jako město, v němž žijeme. V každém z nás je něco, co bylo nedostatečným osvětlením zahnáno až na dno. A to se dere ven. Toho se bojíme.
Světla natahující se z otevřených dveří klubů tvoří na chodníku louže, jen ukloznout. Přistihla jsem se, že stojím a zírám do prosklené výlohy jakéhosi baru, kde se jako figuríny v parukách pohybují lidé se sklenkami v rukách a přes hlasitou hudbu a promile obsažená v krvi se pokoušejí o konverzaci. Kluk s holkou, oba jako vystřižení podle šablony, která se s malými modifikacemi opakuje na všech návštěvnících klubu, jsou do sebe zapletení a líbají se, jakoby zapomněli na ten ruch všude kolem. Přistihla jsem se také, že se mi škube v levém koutku, a to nikoliv směrem nahoru.
Můj pohled se setkal s dívčiným, jen na okamžik. Přejel mi mráz po zádech; v těch očích nebylo nic než pohrdání, pohrdání za to, že stojím venku a pozoruji, že nejsem v baru jako podle šablony a klidně se lehkomyslně vydávám napospas divočině venku. Proto lidé pijí. Aby nemuseli chodit domů střízliví. Přepadla mě děsivá myšlenka, že tahle prázdnota je i v mém pohledu. Zavrtěla jsem hlavou. Kdy se kdo z nás odváží být sám sebou? Nebo, a to spíš, sám se sebou?
Se svou částí zahnanou do kouta, která nám šeptá, že to, co děláme, nemá tak úplně cenu. Ona je ta kritická, a proto se musí krčit ve tmě. Protože svět se chce bavit, chce zábavu, vzrušení a krev. Víno, ženy a zpěv. V noci získává navrch, posílena nahustěnou tmou, která sálá z prostoru za hranicí světla. Ta naše část, která je špatná. O které si myslíme, že je špatná. Která pochybuje. Samozřejmě, že existuje i ta nejhorší část, ale ta je povětšinou zavřená za mříženi ve sklepě, dokud ji zoufalství té druhé nepřijde osvobodit.
Tak co, lidi. Kdo ve vás má navrch? Pokračuji v cestě a dívám se lidem do očí pokud nemají pohled zavrtaný do chodníku. Ty? Bledá dívka s dredy a oblečením dle svého nejlepšího vědomí a svědomí se na mě dívá téměř s lítostí. A vy? Muž kolem čtyřicítky spěchá kolem a rychle sklápí pohled k žulové dlažbě. Jaká je ta cena, kterou jste ochotni zaplatit, abyste byli lidmi a ne členy stáda? Hm? Páreček sotva odrostlý základní škole se přihlouple usmívá a nervózně bloudí pohledem po okolních fasádách, i když si myslí, že jsou šťastní a bezstarostní.
Nevypadají, že by byli ochotni obětovat jediné prchavé potěšení pro to, aby jednou potkali sami sebe.
Není to ve slovech. Ani v tom, co se nám snaží namluvit okolí. O zábavě, penězích a štěstí až do smrti. Skrývá se to v temnotě v srdcích parků, kam světlo nedosvítí. V slzách prolitých nad uprchlou příležitostí. V mezeře mezi domy, která páchne močí a nenaplněnými touhami. Nebo jenom pod sloupem pouličního osvětlení, jehož výbojka alespoň na chvíli zanechala své marné snahy zahnat pravdu. Když se po člověku natahuje něco - tma, věčnost - čeho se jako dítě bál, protože si to uvědomoval. Strach, o kterém si myslí, že jej dávno překonal. Ale s více světlem se stává tma tou pravou tmou. Proto lidé v noci spěchají, aby unikli nočním můrám, na něž nevěří. Proto pijeme, aby nás nepronásledovaly, když jdeme potmě domů.
Tam kde se po nás natahují cizí světy, které jako kouzlem vyskočily přímo z naších dávných představ, tam můžeme potkat sebe. Nezapomeňte se pozdravit, až půjdete kolem. Dlužíte si to.

Trocha optimismu pro začátek:)

2009-10-09T00:48:00.000+02:00

Nápis na stěně vězení

Nenech nás zahynout, ó pane. Dej ať naše křídla mohou znovu ochutnat vzduch. Daruj nám volnost…

Vstala jsem udolána záplavou zoufalých bzučících pocitů narážejících o okno a vypustila jsem nářky na hmyzích křídlech do náruče tmy protkané zlatem pouličních světel.

Snad to byl sen – zdálo se mi o svobodě. O svobodě, kterou mi nemůže darovat dobrodinec, který náhodou vyslyší mé nářky a otevře okno; neboť žádné okno pro mě není dost velké. Snad to byl sen, který šeptal o modravých dálkách, kam bych se mohla rozletět, ale mé tělo mě váže k zemi. Můžeme tedy mluvit o svobodě, když nám tělo na duši visí jako kámen a stahuje nás dolů? Nutí nás, abychom ho obývali, dávali mu smysl a krotili jeho zvířecí touhy?

Přála bych si vzlétnout, ale žádná síla není dost mocná, aby přinutila moji ruku přetnout toto pouto. Těším se, až mi vítr volnosti bude omývat duši, ale strach podoben nekonečně těžkému kameni zatlačuje touhy do země. Je správné nechat provaz, až sám zvetší a rozpadne se, nebo jej přetrhnout jako neposlušný hošík na pouti zlomyslně přeřízne úvazky pestrobarevných balonků, dokud jsou ještě pestrobarevné? A pokud pouto přetne sekera potřísněná krví, nezasáhne i těkavou esenci nás samotných? A pokud ne, tak v čem vlastně spočívá trest?

Neprosím, neboť moje trápení patří včerejšku a zítra na mě čeká svoboda. Dnešek je jenom přízrakem ztrácejícím se v jemném oparu na hraně světa. Hrůza na mě civí ze všech koutů a ukazuje naleštěné tesáky. Zítřek je mou svobodou. Děsy patří včerejšku. Temnota se ke mně stahuje, ačkoliv má zůstat nehybná. Lidé nevěří. Oni doufají. Zavřela jsem oči…

…a bylo zase o něco víc včera.

Takže...kdo za to může?

2009-10-09T00:45:00.000+02:00

To, co zde vidíte, je výsledkem přesvědčovacího umění jisté Artenes de Folei. Bylo to myslím 21. 8. 09, v den, kdy jsme měli truchlit nad ztracenou a znovu nabytou svobodou, která nám stále znovu a znovu uniká, a místo toho jsme se bavily a oddávaly se kouzlu matematiky. Jak vidno, mám opravdu dlouhé dodací lhůty...